30. dubna 2008 10:27 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Už nemůžeš, seš přece ženatej

Film Kuličky vypráví jak manipulují ženy s muži. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Film Kuličky vypráví jak manipulují ženy s muži. | foto: Reprofoto

Za střelbu do vlastních řad označila režisérka Olga Dabrowská svůj celovečerní debut Kuličky. Téma manipulace žen s muži si rozložila do čtyř povídek a sleduje ho „od kolébky až do hrobu“.

Péťo, ty už nemůžeš, ty seš přece ženatej - křičí holčička na kluka, který se rozběhl po louce, aby s ostatními dětmi hledal poklad. Tak trochu zapomněl, že si před chvílí hrál se svou kamarádkou na svatbu a oddanost stvrdil manželským polibkem.

 Ženy jsou uzurpátorky, které svou láskou dokážou muže pěkně potýrat, a nezřídka i utýrat. Takovou zprávu vysílá film Olgy Dabrowské nazvaný mnohosmyslně Kuličky. Je ale třeba brát je trochu s rezervou a nadhledem. I k tomu film nabádá, disponuje neokázalým a spontánním humorem a sám sebe - vlastně celkem sympaticky - nebere tak vážně, jak by se dalo předpokládat. Místo feministické hysterie se tu dočkáme příjemné sebeironie, která může mít takřka očistný účinek.

 Olga Dabrowská, která se autorsky a herecky podílela na Zelenkových Knoflíkářích, zvolila i tentokrát formu povídkového filmu. Výsledek kvůli této volbě sice může působit roztříštěně, ale na druhou stranu se tu téma zobrazuje v mnohem širším záběru, do hry se dostane více aktérů, více barev, více emocí...

 Dětská hra na svatbu má formu spíše krátkého epilogu než samostatné povídkové epizody a spolu se závěrečnou částí nazvanou Pomalu, ale slábnu tvoří jakýsi symbolický rámec filmu. Úvod patří dětem, závěr stařečkům: on leží v nemocnici, ona o něj láskyplně pečuje, nosí mu kompoty, pantofle a župany a vlastně ani nepotřebuje slyšet, co jí chce partner říct. A stejně náruživě se pak žena stará i o manželův hrob.

 Než ho do něj ale přivede, stane se ledacos, alespoň něčeho z toho jsme svědky ve dvou prostředních, nejobsáhlejších a nejsytějších povídkách. I ty jsou ale každá jiná, liší se nejen atmosférou a emocionálním nábojem, ale i filmařskou poetikou. V povídce Maminčin andílek, která se prakticky celá odehrává na barevně rozduněné technoparty, se dospívající dcera rozhodne překazit matce její nový vztah - nikoho přece nepotřebují a nejlépe si vystačí samy.

 Tak autenticky zachycené prostředí mladých lidí nebylo v českém filmu dlouho k vidění. Ocenění si zaslouží i atraktivně poskládaný herecký ansámbl z velmi uvěřitelných děvčat a děvčátek - v čele s Terezou Nvotovou - navlečených do hadrů a hadříků.

 Třetí povídka Mravní imperativ pak přichází s nečekaným humorem. Vnadná Lada (Marika Procházková) se rozhodla, že konečně našla toho pravého. Že je její Jára katolický kněz? To přece není problém. Vezme do hry všechny ženské zbraně, a to by bylo, aby láska k ženě nepoložila na lopatky lásku k bohu. To celé zabalené do kouzelně naivního prostředí „spolča“, tedy komunity věřících, má místy až odzbrojující náboj.

 Kuličky se kutálejí sice trochu neposedně, ale svou vlastní, nepříliš přímočarou a neprvoplánovou, cestou. Dalo by se jim vyčíst leccos: ne všichni herci spolu dokonale ladí, druhá povídka propírá možná příliš mnoho témat (krom „války“ dívky s matčiným přítelem je tu ještě další linie, v níž si dívka vynucuje lásku vymyšlenou rakovinou), třetí působí možná trochu bakalářsky... Našly by se tu i lecjaké inscenační neobratnosti, ale celku vlastně nijak výrazně neškodí.
 
 Autorka Olga Dabrowská ví, co chce říct, a artikuluje velmi zřetelně. Zbytečně nechodí kolem horké kaše a nebojí se „střílet do vlastních řad“. To, že přitom nedojde na krvavé oběti, ovšem neznamená, že by to byla střelba nepřesně zacílená.