Pokud by výbuchy emocí z publika měly určovat průběžné šance na hlavní trofej z festivalu v Benátkách, pak mohou být klidní třeba Stephen Frears a jeho Královna nebo francouzský veterán Alain Resnais. Ne už Darren Aronofsky. Po skončení jeho snímku Fountain část publika bučela.
Fantasknímu příběhu o hledání věčného života a věčné lásce plnému symboliky zřejmě nepomohlo, že patřil k nejvíce očekávaným filmům festivalu. Od prvního setkání Hollywoodu a šestatřicetiletého Američana Darrena Aronofského, který si svými předchozími filmy vysloužil pověst jednoho z největších talentů americké nezávislé scény, si většina diváků slibovala něco převratného.
Bučeli zřejmě hlavně skalní fanoušci jeho psychotického Requiem za sen experimentujícího s obrazem i prostorem, protože Fontána se mu ani vzdáleně nepodobá. „Fountain chce být záměrně naprosto odlišná od mých předchozích filmů. Pracuji podle toho, co mě v daném okamžiku inspiruje. Kdybych natočil něco podobného Requeim, tak bych byl zase kritizovaný za to, že se nevyvíjím. Chtěl jsem vyzkoušet jiný styl, protože každý příběh má svou řeč a je potřeba ji objevit. Proto jsme nepřipevnili kamery na herce, proto jsme nepoužili žádnou montáž. Odhodili jsme všechno, co jsme znali, a zkusili najít jiný přístup,“ vysvětloval Aronofsky. O poznání lépe si u diváků vedli apokalypticky temní Potomci lidí Alfonse Cuaróna.
Fountain (česká premiéra pravděpodobně 15. 2. 2007) i Potomci lidí měli přitom, co se produkčních peripetií týče, podobný osud. Oba filmy se začaly připravovat v roce 2002, ale natáčet až o tři roky později. U Aronofského filmu kvůli vycouvání Brada Pitta, jenž měl původně hrát hlavní roli a s nímž Aronofsky dva roky na filmu pracoval. Film musel přepracovat, přeobsadit a pro Hugha Jackmana a svou nynější partnerku Rachel Weiszovou v podstatě připravit jiný film na stejné téma.
Jak přilákat Hollywood
Potomky lidí zase brzdilo shánění financí i hledání vhodných lokací, protože film se natáčel výhradně mimo studio. Cuarón přiznal, že žánr sci-fipoužil jen jako koncept, aby se měli hollywoodští producenti čeho chytit. „Není to temná vize budoucnosti, ale realistický portrét současnosti.
Nikdy jsem nechtěl točit klasickou sci-fi a rok 2027 jsme si vybrali proto, že byl dost daleko a zároveň i dost blízko současnosti, abychom byli schopní určit hlavní problémy světa v následujících letech,“ vysvětloval režisér, jehož film je plný důvěrně známých obrazů z válečných konfliktů minulosti velmi nedávné.
Jeho představa o sci-fi lidi od Universalu, kteří už měli přichystané nápady na lesklé vesmírné lodě, zaskočila: „Když jsem jim ukázal fotky z Bosny a Rwandy, tak se celkem vyděsili. Vlastně ani nevím, proč mi na to dali peníze,“ zavtipkoval.
Blair zachraňuje královnu
Naprosto spokojený může být naopak britský režisér Stephen Frears, jehož Královna měla premiéru o víkendu a sklidila dlouhé ovace. Vdramatu zachycujícím snahu britského premiéra Tonyho Blaira zachránit královnu Alžbětu II. před PR katastrofou po smrti princezny Diany herecky kraluje přední britská divadelní herečka Helen Mirrenová. Tonyho Blaira skvěle zvládl Michael Sheen. Frears není na benátském „okruhu“ žádným nováčkem. V Benátkách už se promítaly jeho filmy Liam a Špína Londýna.
Dobově pečlivý film Paní Hendersonová uvádí byl zase velmi úspěšný na festivalu v Torontu a získal nominace na cenu BAFTA, Oscara i Zlatý globus. Britský film má v Benátkách dobrý zvuk. V roce 2004 vyhrála Zlatého lva Vera Drake Mikea Leigha.
Královna je přitažlivá hlavně proto, že nabízí pohled za zdi Buckinghamského paláce. Ústřední postavy filmu plného dokumentárních záznamů navíc stále žijí. O to riskantnější bylo o nich film natočit.
„Hrát královnu bylo náročné, protože hraji někoho, kdo je stále naživu. Ať to zahrajete sebelíp, nikdy nebudete tak dobří, jak jsou oni ve skutečnosti,“ popsala své pocity a obavy z netradiční role Mirrenová.
„Zatím jsme s filmem neměli žádné právní problémy. Nikdo z královské rodiny nás nežaloval,“ dodal scenárista Peter Morgan , který strávil několik let sbíráním materiálů a výpovědí, z nichž by mohl zrekonstruovat, co v osudových chvílích říkal třeba princ Charles nebo královna. Nejobtížnější přitom prý bylo probírat se protichůdnými verzemi, které mu o událostech nabízeli „lidé“ princezny, prince Charlese nebo královny.
Ovace si vysloužil za svůj nový film Soukromé strachy na veřejnosti i francouzský klasik Alain Resnais. Extrémní reakci vyvolal devátý film slavného režiséra Tsai Ming-Lianga Nechci spát sám. Velmi pomalý film, který je meditací nad lidskou touhou po blízkosti druhého hraničící se šílenstvím, se promítal za naprostého ticha. Jen nebylo jasné, jestli je za ním soustředěnost, rezignovanost, nebo rozpaky.
