Projev Davida Hockneyho působí neobyčejně příjemně, atmosféra obrazů je radostná a přívětivá. Už v raných obrazech z padesátých let projevil tento osmdesátiletý britský malíř až neuvěřitelný smysl pro vyjádření skutečnosti, pro vystižení zdánlivě nepodstatných a všedních okamžiků, které jsou však přece důležité pro pochopení vztahů ve společnosti a životního stylu. Jeho citlivost se projevila v portrétech i při ztvárnění každodenních situací, které ho právě svou všedností zaujaly.
Přitom se však Hockney na počátku šedesátých let vyrovnával s různými proudy, které tehdy ovládaly evropské výtvarné umění. Směřoval k expresivnímu projevu, k nové figuraci a také k abstrakci. Do jeho obrazů vstoupilo napětí, ale nikdy z nich zcela nezmizela harmonie. Projevuje se v nich také odlehčenost jeho výrazu a smysl pro přirozené vyjádření pohybu. Od londýnských začátků bylo zřejmé, že jeho výraz je do značné míry založen na jemné, křehké, citlivé a vtipné kresbě.
Od první poloviny šedesátých let se naplno rozvíjel jeho styl, v němž dospěl ke zjednodušeným figurám, k vyjádření určitých situací za užití srozumitelných znaků a symbolů. Z jeho obrazů vyzařuje sice napětí, ale zároveň lehký humor, který má však mnoho významů a není prvoplánový. Jeho obrazy mají často půvabný příběh, někdy s ironickým podtextem (Muž v muzeu, Kalifornský sběratel umění, 1964, Skalnaté hory a unavený indián, 1965).
V umění je pravda. Pasta Oner na výstavě odráží nepříjemnou realitu |
Náladu letních dní přinášejí obrazy harémů zasazených do okouzlujících přírodních scenérií. Zachycují ubíhání času za radostného a příjemně působícího letního počasí (Na slunci, 1966). Právě v těchto vrcholných obrazech se naplno projevilo jeho nadání pro jemné barevné vztahy a citlivou práci s výtvarnými znaky a ornamenty (Portrét umělce, Bazén se dvěma postavami, 1972).
Cit pro atmosféru. Málokdo ze současných malířů umí podobným způsobem pracovat se světlem a barvami. Obraz z roku 1967 nese název Pokoj, Tarzana.
Málokdo ovšem umí tak technicky dokonale a přitom citlivě kreslit jako David Hockney, který dokázal ve svých perokresbách přesně vystihnout podobu zobrazovaných. Ať už kreslil členy rodiny, nebo přátele, vždy kresba působí neobyčejně jistě a čistě. S podobnou virtuozitou se vyjadřovali snad jen Henri de Toulouse-Lautrec, Pablo Picasso, Henri Matisse nebo R. B. Kitaj.
Hockney má také vyhraněný cit pro vystižení charakteristických rysů architektury, pro pohledy do zahrad, na exteriéry i do interiérů, na strukturu fasád, na čistou přírodu i přírodu podřízenou technickým záměrům.
Zajímavá je série autoportrétů, ve kterých se malíř vůbec nešetří a ztvárňuje se bez jakékoliv idealizace. Za pozornost stojí také kolážované kompozice, v nichž využívá rozřezané fotografie a sestavuje je v novém rytmu, přičemž dokáže ještě zdůraznit smysl původních „obrazů“. Ústřižky fotek převrací, otáčí a překrývá, čímž vzniká nová, rafinovaná kompozice plná napětí.
K dalšímu z vrcholů své tvorby došel Hockney v devadesátých letech, kdy rozvolnil obrazovou skladbu, spojil ornament se zjednodušenými krajinnými tvary, nechal prostoupit exteriéry s interiéry, fantaskní tvary se prolnuly se skutečností. Malba neztratila atmosféru, jejíž působivé vystižení je umělcovou největší předností. Novou výrazovou sílu mají i některé z nedávných obrazů (Zahrada, 2016, Zahrada s modrou terasou, 2015).
Výstava představuje malířovo celoživotní dílo, ale nezahlcuje diváka příliš širokým výběrem. Je rozčleněná s citem pro rytmus. Vyšla k ní také „obří“ kniha zahrnující takřka celou umělcovu tvorbu.
David Hockney: Retrospektiva Centre Pompidou, Paříž, do 23. října |
