28. července 2017 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

V Evropě se cítím víc nejistý, než v Teheránu. Zapomněli jsme na jazyk lásky, říká gruzínský básník

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
V básni musí být iracionální prvek. Jakmile se nad poezií moc přemýšlí, je to... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V básni musí být iracionální prvek. Jakmile se nad poezií moc přemýšlí, je to... | foto:  František Vlček, Lidové noviny

PRAHA Jedním z plejády gruzínských literátů, kteří jsou letos hosty Měsíce autorského čtení, je Giorgi Lobžanidze.

Básník a překladatel, který je také velkým znalcem arabské a perské literatury, říká, že svět zapomněl na jazyk lásky a může ho opět objevit jen pomocí poezie.

LN: Studoval jste arabské písemnictví, nejprve v Tbilisi a pak v Teheránu. Jak jste se k tak exkluzivnímu oboru dostal?
Vezmu to trochu od Adama. Narodil jsem se na vesnici. Když mi bylo třináct, zemřel mi otec a po osmi měsících maminka. Vyrostl jsem v rodině starší sestry ve městě Chašuri v západní Gruzii. Na střední škole se mi dostaly do ruky básně přeložené z perštiny a okouzlily mě. Tak jsem se pídil po dalších překladech a také po znalci, který by uměl persky. Nakonec mi přátelé sehnali kontakt na člověka, který byl odborníkem na perskou literaturu a historii. Ten mě pak začal učit persky.

LN: Čím vás ta poezie zaujala?
Je zcela výjimečná a liší se od ostatního světového písemnictví, samozřejmě i od gruzínského. Především svou hloubkou, metaforami, analogiemi. Díky mému učiteli jsem na konci střední školy už docela dobře mluvil persky a on mi také poradil, abych šel studovat na univerzitu do Tbilisi arabskou literaturu. Zařídil jsem se podle jeho rady a někdy v polovině studia mě zaujaly přednášky o arabštině, kterou používá korán.

Giorgi Lobžanidze (*1974)

Studoval na teheránské univerzitě v Íránu. Po návratu do Gruzie působil na univerzitě v Tbilisi a dnes vede Centrum islámské kultury. Obhájil doktorskou práci na téma Ježíš a Panna Marie v koránu. Je autorem překladů důležitých děl Orientu od koránu až po perské pohádky. Napsal pět úspěšných básnických sbírek a jeho básně se objevily iv německé antologii gruzínské literatury.

LN: Jste lingvista a znalec literatury, jak korán vnímáte?
Především jako umělecké dílo. Četli jsme ho v súrách, některé jsou velmi poetické a tyto fragmenty na mě velmi zapůsobily. Ještě bych chtěl podotknout, že Gruzie je tradičně křesťanskou zemí. Hlavním náboženstvím je u nás pravoslaví. Já jsem také pravoslavného vyznání a koránem jsem se od počátku zabýval jako literárním dílem.

Začal jsem postupně překládat, ale nevěřil jsem si a obával se, jak tyto pokusy moje profesorka přijme. Byla nadšená a hned mi řekla, že musím přeložit všechno. To pro mě byla velká inspirace a motivace. Korán, který jsem přeložil, má 740 stránek a tři čtvrtiny je text, ostatní jsou komentáře. V Íránu se jednou ročně udělují ceny pro zahraniční překladatele koránu a tuto cenu jsem v roce 2008 obdržel. Konkrétně za originalitu překladu komentářů. O tom se mi opravdu ani nesnilo.

LN: Většina Evropanů nejspíš korán nečetla, přesto jím argumentuje v dnešní politické situaci. Je korán opravdu militantní a intolerantní, nebo je to otázka interpretace?
Každý překlad je interpretace, ale je třeba vědět, že jsou určitě části súr, které mají historický význam, jiné jsou nadčasové – islámská teologie umí tyto dva světy od sebe oddělit. Když se v koránu mluví o nevěřících, vždy se to vykládá v historickém kontextu a jde o odpůrce Mohameda. Ovšem jakékoliv zpolitizování je nebezpečné, protože ten historický význam se takto může přenést do současnosti.

LN: Jaký byl život v Teheránu, když jste tam přišel v devadesátých letech?
Společensko-politická situace tam byla těžká a nevidím, že by se to nějak výrazně proměnilo.

LN: Jako muž jste to ale asi měl o něco jednodušší.
Já bych to takhle genderově neviděl. Když existuje útlak, jsou mu vystaveni všichni. Nerovnoprávné postavení žen v arabských zemích je zčásti mýtus. Existují sociální normy, jak se mají ženy chovat na veřejnosti, ale jakmile žena překročí práh domova a svlékne čádor, stává se generálkou. Ženy mohou být utlačované kdekoliv, třeba v gruzínském zapadákově. Je to ale osobní tragédie, ne statistický údaj.

Z dálky je pohled zkreslený, například na teheránské univerzitě studuje sedmdesát procent žen, které pochopily, že síla spočívá ve vzdělání. Je to také zásluha tradičních íránských rodin, jež své dcery na studia pouštějí. Nelze vynášet povrchní soudy bez znalosti skutečného života a já vždy odděloval obyčejné lidi a vládu.

LN: Jak vnímáte současný konflikt mezi arabským a křesťanským světem a terorismus Islámského státu?
Je to pro mě hodně bolestné. Ten problém má ale řadu rovin a nelze to vnímat jednostranně. Nesmíme zapomínat, že evropská civilizace také sklízí, co zasela. Miluju Francii, její kulturu, filozofii, ale byla to koloniální velmoc, která k sobě nedobrovolně připoutala řadu zemí, a tak musí být dnes tolerantní k tomu, že potomci lidí z těchto krajin chtějí ve Francii žít. Neříkám to jako politicky angažovaný lídr, ale jako humanista.

LN: Jak vás orientální literatura inspirovala ve vlastní tvorbě?
Ovlivňuje mě stále, v arabském prostředí jsem žil a myšlenkami tam stále pobývám. Je to možná až trochu směšné, ale když jedu do Evropy, cítím se víc nejistý, než když jsem jel do Teheránu. To všechno na člověka působí do hloubky duše. Snažil jsem se vždycky arabský svět chápat z pozice evropské kultury. Báseň není filozofie a Evropané i Arabové zapomněli na jazyk lásky, který mohou znovu nalézt pomocí poezie.

LN: Píšete milostnou lyriku, ale ve vašich básních nechybí ironie, jako v baladě na Nefertiti, která končí lehce ironickým vyznáním ženě u plotny.
To pramení z reálného zážitku. Když jsem byl v káhirském muzeu, socha Nefertiti mě svou krásou úplně uhranula. Byl jsem tam sám bez manželky, a tak se mi obě ženy takhle propojily.

LN: Dáváte přednost proudu myšlenek, nebo to máte předem připravené, zkonstruované?
Nemám rád velké přípravy předem. V básni musí být nějaký iracionální prvek, jakmile se nad tím moc přemýšlí, je to vědecké dílo.

LN: Musíte mít své místo na psaní?
Vůbec ne, já píšu všude.

LN: A jaké podmínky mají v Gruzii spisovatelé?
Z finančního hlediska je situace velmi špatná, přitom je gruzínská literatura velmi hluboká a ani ta moderní není o nic horší než jiných zemí Evropy. Být spisovatelem v Gruzii znamená smířit se s chudobou.

LN: Nedá mi to, abych se na závěr nezeptala, jaký je váš vztah k Rusku, vašemu velikému a obtížnému sousedu?
Názorů je řada, pokud jde o mě, vyrostl jsem na ruské klasické literatuře a miluju ji, ale když Rusové používají literaturu, aby nás okupovali, nechci ani tu literaturu.

Jana Machalická, Lidové noviny
  • 1Diskuse


Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky


J. Línková Moc pěkný rozhovor. 19:51 28.7.2017

Najdete na Lidovky.cz