Pod hlavičkou Centraly vydal stovky alb komiksářů z celého světa, mimo jiné Vojtěcha Maška, Davida Böhma, Jaroslava Rudiše nebo Lucie Lomové. Narodil se v Polsku, dlouhé roky žil ve Velké Británii a nedávno se přestěhoval do Prahy.
Lidovky: Proč do Prahy a ne domů do Polska?
V Anglii jsem žil sedm let. A kdykoli jsem v té době do Polska zajel, všichni mi říkali, že odejít bylo dobré rozhodnutí. V Polsku nejsou pro nakladatele nebo organizátory festivalů dobré podmínky. Než jsem odjel, dělal jsem šest let literární festival v Poznani, a poslední ročník bylo jasné, že dál už to nejde, že jsme narazili na strop. Ve Francii, Německu nebo Anglii, kam jsem tehdy často jezdil právě na různé veletrhy a festivaly s naší knižní produkcí, ty možnosti byly daleko větší.
Lidovky: Z Anglie vás vyhnal brexit?
Ani ne. Navíc my jsme neodešli z Anglie docela, Centrala má v Brightonu pořád svou pobočku. Dál spolupracujeme s různými knihkupectvími nebo s Art Councilem. Anglie zůstává nadále tím hlavním přístavem, který spojuje Evropu s Amerikou. Problém byl jinde: zjistili jsme, že do Anglie nepatříme. Všechny naše tamější vztahy byly na pracovní bázi. Anglická mentalita se na Polsko nebo Česko dívá jako na východní Evropu, trochu skrz prsty. A člověku to jednou začne vadit, zvlášť když má rodinu.
Lidovky: Takže brexit a všechna ta omezení a uzavírání se Anglie s tím nesouvisejí?
V našem případě ne. Jiným to nepochybně může způsobit značné problémy. My ale děláme knihy. Ty zatím žádná nová daň nezatížila. A jediný problém, který jsme doposavad měli s distribucí, byl na konci loňského roku, kdy se nám na dvanáct týdnů ztratilo několik palet s knihami. Byla prostě zácpa, zmatky. Samozřejmě přibyly papíry, formuláře, poplatky. Je to sice zdržení, ale ne problém.
Lidovky: Centrala vydává výhradně komiks. Letos osmdesát knížek. Proč komiks, čím vás to médium tak fascinuje?
Centrala začala v roce 2007 jako agentura: dělali jsme výstavy, pořádali workshopy a přednášky. První knihu, Aloise Nebela od Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, jsme vydali až po roce. Chtěli jsme ukázat, že komiks je součást kultury úplně stejně jako literatura nebo film. Že témata z dějin nebo současnosti střední Evropy se dají zpracovat i v obrázcích a bublinách. Ale těch osmdesát knih pro letošní rok je už příliš. Jsme v Centrale tři: já v Praze, Anna v Brightonu a Kamil v Berlíně.
Lidovky: Vydáváte knihy pro východ, střed i západ Evropy. V ukrajinštině, polštině, němčině, angličtině. Jaký je v tom rozdíl?Vydávat knihy pro západ je náročnější. Musíte všechno připravovat hodně dopředu. A musíte mít daleko pečlivější a soustavnější propagaci, aby si vás všimli. Nestačí poslat nějaké základní informace, když kniha vyjde. Musíte zhruba půl roku předem nabídnout profil autora, několikastránkovou ukázku a taky anotace nějakých knih, které s tou chystanou souvisejí.
Lidovky: A vyplatí se to?
Vyplatí. Včera byly zveřejněny nominace na letošní Ceny Willa Eisnera, a je tam několik našich knih. Pokud se nám podaří dostat knihu do médií ve Francii, v Belgii, v Německu nebo ve Spojených státech amerických, častokrát vyjde velká, analytická recenze, ne jenom převyprávěný obsah. Jsou to někdy neuvěřitelně dobré texty. A s tím se dá pracovat dál. Na západě lidi komiks berou, umějí ho číst. Naprosto běžně už i v elektronické verzi…
Lidovky: Komiks může fungovat jako e-kniha?
V Evropě se toho vydavatelé ještě pořád bojí, v Americe je to naprosto běžné. Každý velký nakladatel, jako Dark Horse nebo Top Shelf, má svou aplikaci.
Lidovky: O jaká témata mají čtenáři v komiksu největší zájem?Poslední desetiletí se hodně prosadil autobiografický komiks. Hlavně pod vlivem filmu, kterým prošla vlna autobiografičnosti před nějakými dvaceti třiceti lety, ale i díky Artu Spiegelmanovi a jeho Mausovi. Zájem je taky o komiksy kreslené a psané ženami. Nabízejí jiné způsoby vyprávění, jiné druhy kresby.
Populární jsou i komiksy na ekologická témata, na témata LGTB. V Polsku jsme takových komiksů o homosexualitě nebo nebinárních lidech vydali několik. Třeba album In Italia Sono Tutti Maschi. V Itálii jsou všichni chlapi. To je citát z Mussoliniho, který chtěl všechny italské homosexuály pochytat a zavřít do lágrů na nějakém ostrově.
Lidovky: Byly v Polsku na tyhle knihy nějaké homofobní reakce?Nebyly. Ty komiksy měly dobré ohlasy, dobré prodeje. Byly vidět ve výlohách i v médiích. Polsko sice přijalo šílené zákony a dějí se tam hrozně smutné věci, ale na druhou stranu tam existuje jistá čtenářská vrstva, jejíž vkus neovlivňuje, zdali je u moci konzervativní nebo liberální partaj. Navíc jde o komiksy. A taková věc polskou vládu nezajímá. To znamená, že se sice nekonaly žádné homofobní reakce, ale taky že není šance získat na vydání od polského státu finanční podporu. Ostatně jeden z důvodů, proč jsem se přestěhoval do Prahy a ne do Polska, je zdejší vnímání literatury a kultury. V Polsku lidi radši grilují.
Lidovky: Co mělo z produkce vašeho nakladatelství zatím největší úspěch?
Na anglickojazyčném trhu určitě komiks Macieje Sienczyka Adventures on a Desert Island, který byl v roce 2015 nominovaný na cenu Nike, což je nejvýznamnější literární ocenění v Polsku. Nebo Tuff-Ladies, to je sbírka komiksů o výjimečných ženách, kterou jsme dotiskovali dvakrát. První náklad bývá většinou mezi patnácti sty a dvěma tisíci výtisky. Prodat čtyři pět tisíc výtisků bereme už jako velký úspěch.
