Lidovky.cz: Jak jste se k produkci Odcházení vlastně dostal?
Takovým dost neobvyklým způsobem. Den před Štědrým dnem v roce 2009 mi zazvonil telefon a ozvalo se „Tady Havel, mohli bychom se sejít?“ Pak jsme seděli několik hodin v hospodě Na Ořechovce a on mi vyprávěl, že má v plánu natočit film podle své divadelní hry, ale nemá to zatím pohromadě organizačně ani finančně, tak jestli bych mu s tím nepomohl. Přivedla ho na ten nápad Dagmar Havlová, se kterou se známe už od doby, kdy v nějakých patnácti, šestnácti letech začínala v Praze točit filmy. Nějaké přípravy na natáčení už před naším rozhovorem sice proběhly, ale lidé, co na tom do té doby dělali, přece jen asi neměli ty možnosti, co jsem měl já. Jediné, co v tu chvíli bylo zajištěné, byli herci, kteří měli na léto rezervovaný čas.
Lidovky.cz: Vám se podařilo sehnat finance v naprosto neuvěřitelném termínu...
Normálně sháním peníze na český film tak tři až pět let, takže sehnat padesát milionů během několika měsíců vypadalo skoro neřešitelně. Oslovil jsem ale všechny své spřátelené podnikatele a samozřejmě mám díky své producentské historii i díky tomu, že spolupracuji na karlovarském festivalu, asi lepší přístup k penězům, které se na trhu pohybují. Přesto to nebylo nic snadného.
Lidovky.cz: Pomohlo renomé Václava Havla?
To bylo spíš dvojsečné, protože stejně jako polovina národa Václava Havla miluje, tak druhá půlka s ním má nějaký problém, což je mi strašně líto. Ještě 31. března jsem neměl na Odcházení nasmlouvanou ani korunu a v červenci se mělo točit. Tady musím říct, že jsem porušil všechny své dosavadní producentské zásady – hlavní pravidlo je, že dokud nemám peníze na účtu, tak netočím. To jsem porušil, na účtu peníze opravdu nebyly. Ale nějakým zázrakem se stalo, že smluvně zajištěné jsem ty prostředky 1. července už měl. Takže jsme se mohli přesunout do vily Čerych v České Skalici a začít točit.
Lidovky.cz: Byl to ale jistě pořád trochu riskantní podnik. Třeba kvůli Havlovu zdravotnímu stavu.
Už když jsem se s ním potkal před těmi Vánoci, bylo znát, že na tom není fyzicky moc dobře. Říkal mi to jeho fyzioterapeut profesor Pavel Kolář, který je můj kamarád, i další lidé, upozorňovali mě, že v podstatě musím být připravený na všecko. Ale právě proto jsem si říkal, že se natáčení nesmí odkládat. Režírovat film bylo velké a vlastně celoživotní přání Václava Havla a i pro mě se z toho stala srdcová záležitost.
Během příprav byla na panu prezidentovi znát únava, ale když se potom začalo točit, stal se takový malý div. Něco podobného jsem zažil s Vlastimilem Brodským při natáčení Babího léta: přišel na plac mezi herce a další lidi ze štábu a naráz ožil, jako by omládl a byl plný energie. Psychicky i fyzicky to Václava Havla vzpružilo, že jsem se nestačil divit.
Samozřejmě že měl i potom pořád v zádech perfektní zdravotní servis, vyčlenili jsme mu ve vile jednu místnost, která sloužila jako režijní zázemí s monitory, ale také tam měl kyslíkový přístroj, k dispozici mu byli lékaři a zdravotní sestra, ale i bez toho fungoval naprosto dokonale. Dopřával si tu a tam i věci, které mu doktoři zakazovali, pil šampaňské a byl naprosto šťastný. Prožil s námi dva měsíce vytoužených prázdnin. A všem nám, kdo jsme s ním pracovali, zůstala na to léto nádherná vzpomínka.
Lidovky.cz: Jak se točila známá scéna, kde se sám Václav Havel vynořuje z jezírka a žádá diváky o vypnutí mobilních telefonů? Neměli jste z ní strach?
To víte, že měli, a jaký! Také jsme to nechali až na úplný závěr natáčení, byl to poslední záběr, který jsme v České Skalici točili. Sehnal jsem dětský bazének, do toho jsme napustili teplou vodu, aby to bylo co nejbezpečnější, zdravotníci byli v pohotovosti. Nakonec vše proběhlo naprosto bez potíží, Václav Havel to zcela profesionálně natočil dvakrát nebo třikrát a nic zlého se nestalo.
Lidovky.cz: Jaký byl Václav Havel jako režisér? Přece jen v tom oboru debutoval.
Měl naprosto přesně srovnané, co chce. Scénář si přichystal do posledních podrobností, do toho si nenechal nikým mluvit. A pokud jde o ostatní profese, snažil jsem se ho obklopit špičkami v oboru, aby měl k tomu filmování pohodlí a samozřejmě taky aby mně nevypadaly všechny vlasy. Kameramanem byl Jan Malíř, architektem Ondřej Nekvasil, zvuk dělali Viktor Ekrt a Pavel Rejholec, střih Jiří Brožek...
Přiznám se, že jsem byl na place od rána do večera, což normálně tak úplně nedělám, a sledoval jsem, jak si pan prezident vede. A byl jsem hned první den naprosto mile překvapen, jak byl profesionálně připravený. Samozřejmě na některé věci nebyl zvyklý, takže se občas divil – proč se ta Dáša tak dlouho líčí a proč to ti osvětlovači tak dlouho svítí... Byl v tom strašně roztomilý.
Lidovky.cz: Dokázal si prosadit svou?
Samozřejmě, když na to přišlo, dokázal být velmi nekompromisní. Rozhodně netrpěl žádnou trémou, bylo znát, že má film i díky své rodině spojené s Barrandovem a Lucernou v krvi. Mezi filmaři vyrůstal. O to víc mě těšilo, že jsem mu pomohl splnit to poslední velké přání stát se filmovým režisérem.
Lidovky.cz: Jak se Václav Havel vyrovnával s přijetím filmu, které bylo dost rozporuplné?
Způsob, jak se tehdy o filmovém Odcházení mluvilo a psalo, byl myslím hodně nespravedlivý. Hlavně to, jak na Havla jako režiséra někteří novináři nasazovali třeba ještě předtím, než film vůbec viděli. To mu strašně ublížilo a napomohlo to bohužel i k tomu, že poměrně brzy po premiéře zemřel. Přitom když se teď na Odcházení dívám, a říkají mi to i jiní lidé, tak teprve s odstupem se ukazuje, jaký to je vizionářský film, co všechno tehdy Havel chápal a předvídal.
Lidovky.cz: Vy se teď vracíte k vile Čerych, kde se Odcházení natáčelo, a angažujete se v plánech na její záchranu. Jaká je aktuální situace?
V době, kdy jsme tam natáčeli, měla vilu ve vlastnictví Nadace rozvoje občanské společnosti, která ji dostala darem od majitelů. Dost jsme tehdy do objektu zainvestovali. V domě pak provozovalo Centrum rozvoje Česká Skalice vzdělávací středisko, to ale před dvěma lety skončilo. Vila není v dobrém stavu a hledal se pro ni kupec. Obrátila se na mě příbuzná původních majitelů paní Georgina Steinsky, jestli bych jako srdcař ještě jednou nepomohl. Tak jsem se domluvil se svou dcerou Eliškou Kaplicky, že by se do toho mohl zapojit její nadační fond. Pokud to klapne, bude nutné na záchranu vily vynaložit desítky milionů korun. Líbilo by se mi tam centrum umění, filmu a architektury, kde by se třeba pořádala různá sympozia.
Moc rád bych tam viděl i nějakou připomínku tvorby Jana Kaplického a jeho rodičů Jiřiny a Josefa Kaplických. Bylo by to symbolické: když Jan Kaplický v lednu 2009 náhle zemřel, napsal Václav Havel jeho dceři a mé vnučce Johance nádherný dopis. Byli přátelé a tohle by je zase ještě o něco víc spojilo.