Václav Marhoul: Jak ke mně přilétlo Nabarvené ptáče

LN: Zpráva, že jste koupil práva, se objevila v tisku v roce 2010. Nedávno jsem četl, že natáčet by se mělo v příštím roce. Během těch šesti let...
Pardon, musím vás přerušit: těch let je víc. Na Nabarveném ptáčeti jsem začal pracovat už v roce 2008. Jenže dokud jsem nezískal autorská práva, což bylo v roce 2010, nikomu jsem nic neřekl. Jedinou výjimkou byl kameraman Vladimír Smutný. Já jsem sice všem tak nějak říkal, že mám něco v plánu, ale konkrétní jsem radši nebyl. Nechtěl jsem to zakřiknout, dlouho jsem nevěřil, že se mi to vůbec podaří.

LN: ... tak během těch let příprav – ocitl jste se někdy blízko pocitu, že se to zhroutí, že z toho nic nebude?
No vlastně po celou dobu té první fáze, tedy celé dva roky, kdy se vyjednávala práva. Ta úplně prvotní nabídková cena ze strany amerického nakladatelství byla tak obrovská, že jsem si myslel, že nemám šanci. Nakonec se nám to ale s Petrem Ostrouchovem po složitém právnickém vyjednávání podařilo přece jen zvládnout. Pak jsem často při psaní scénáře propadal zoufalství, byly chvíle, kdy jsem jen tak tupě seděl a zíral do prázdna. Byly okamžiky, kdy mě zavalil pocit, že to nedokážu, že jsem si na záda naložil moc. A to buď tehdy, když jsem s tím opravdu nemohl pohnout, když jsem netušil, jak dál, anebo když jsem napsal něco, po čem jsem zkrátka nemohl pokračovat. No a ty poslední krize jsou takovým mým věrným a pomalu až každodenním průvodcem a souputníkem, protože jsem už čtvrtým rokem v té vůbec nejhorší fázi a tou je shánění peněz.

LN: Kniha Nabarvené ptáče je plná výstředních a krutých scén. Jak třeba natočíte hořící veverku? Nebo popravu koně?
Já mám kamaráda, který opravuje stará auta, veterány, a ten říká, že když je něco technický problém, vždycky se to vyřeší. A tohle jsou technické problémy. Hořící veverka se dá natočit s modelem, kůň s urvanou nohou se dá dodělat v počítači. Jestli ale můžu zodpovědně něco prohlásit, pak to, že určitě žádnému živému tvoru neublížíme.

LN: A co třeba ta scéna, kde vesničané vrazí do rozkroku bláznivé ženy lahev a rozdrtí ji v ní? Nebo jak vydloubnou oko sedlákovi?
Bude tam. Ale filmové vyprávění nemůže být nikdy doslovné. Zpracovat takovou scénu realisticky by byla katastrofa. Luis Buňuel měl scénu břitvy a oka. Já mám scénu lžíce a oka. Není problém natočit záběr, v němž se do oční jamky boří lžíce, aby ho vyloupla. To by uměl každý vůl. Chci to natočit tak, aby bylo jasné, že se to stalo. Chci takové a podobné scény točit tak, aby fungovala spíše divákova vlastní představivost. Ale stejně se asi po uvedení dočkám od některých lidí nařčení, že jsem sadista.

LN: A co ta ústřední scéna s nabarveným ptákem, kterého uklove hejno? Mimochodem, nemá být ten film černobílý...
Má, to bylo moje důležité rozhodnutí. Barva by tomu filmu myslím uškodila. Jinak, čistě technicky je v černobílé škále víc odstínů než v barevné. Takže scéna, kdy ptáčník Lech chyceného skřivana barví různými barvami, nebude problém.

LN: Ano, ale ten ptáčník ji provádí v knize reálně. A předpokládám, že reálně by měla být i zobrazena.
Jistě, je to důležitá scéna. Výsostně symbolická. Nakonec se podle ní jmenuje celá kniha. Protože vystihuje chování každého zvířecího druhu, včetně člověka. Když se někdo liší, stává se obětí agrese.

LN: To už jsme skoro najednou u tématu silně aktuálního...
Je fakt, že jsem před těmi sedmi lety vůbec netušil, jak ten příběh bude najednou ve svém sdělení naléhavější. Netušil jsem, že bude před námi nějaká migrační krize, výtrysky xenofobie, fašismu, šovinismu, předsudků bez znalostí...

LN: Zůstaňme ale ještě chvíli u toho natáčení. Co na něm bude nejtěžší?
Kdo tu knížku zná, dovede si představit, že všechno bude těžké. Stavby, masky, střih, zvuk, kamera... Už teď vím, že budu moct točit asi tak jen okolo sedmi až osmi záběrů denně. NaTobruku jsem jich někdy dělal třeba i dvacet či pětadvacet...

LN: Proč?
Eh... Protože to bude fakt strašně těžké. A nejnáročnější to vůbec bude s tím klukem, který bude hrát hlavní postavu. Nechci to rozpitvávat, ale obecně jde o to, odrežírovat ho tak, aby mu člověk věřil a on sám se z toho nesložil.

LN: Vynecháte nějakou scénu?
Vykolejení vlaku. Ale ne kvůli tomu, že by byla nákladná. Je na producentovi Marhoulovi, aby zajistil, aby režisér Marhoul mohl natočit to, co si scenárista Marhoul vymyslel. Takže o to nešlo. Důvodem bylo to, že původcem té katastrofy je jiný kluk, jinak taky hodně složitá postava ze sirotčince jménem Mlčoun. A jeho čin by hlavní postavu v této scéně doslova odstrčil na vedlejší kolej.

LN: A co scéna nájezdu Kalmyků?
Ta jo, ta tam bude. Akorát z Kalmyků, které tady nikdo nezná, jsem udělal kozáky. Historickým faktem je, že jich na německé straně bojovalo okolo dvaceti tisíc. Jinak to bude vůbec nejtěžší scéna filmu. Musí se zvládnout za jeden jediný den. Dvě stovky vesničanů, šestnáct baráků v plamenech, šedesát kusů dobytka, sto vojáků Rudé armády, šedesát skvělých jezdců se šavlemi... Ty baráky musí postupně vyhořet až do základů, tedy žádný papundekl. Sedm dalších doplňkových kamer, sedm dalších režisérů. Některým svým kolegům jsem to už nabídl.

LN: To dítě, které bude hrát hlavní roli, už je vybrané?
Nějaký ten tip už mám. Ale výběr půjde tak jako tak přes castingovou agenturu.

LN: Bude to české dítě?
To musí být. Nebo slovenské. Jde o to, abych se s ním dorozuměl bez tlumočníka. Až přijde čas, musím se poradit s dětskými psychology, jak přesně na to. Co pomůže. To dítě prochází mnoha hrůzami, ale jeho samotného, tedy herce, se to v reálu nesmí dotknout. On se vlastně nikdy vůbec nesmí dozvědět, o co přesně v které scéně jde. Naštěstí kamera umí lhát, myslím to tak, že jeho oči jsme my za kamerou. To, co uvidíme my, vidí jakoby on. Ve skutečnosti v tu chvíli ani nebude na place. Přesto mi bude muset stoprocentně věřit a chápat, co od něj chci. A já mu to musím osobně a hlavně citlivě předat. Těžký úkol. Pro nás pro oba.

LN: Jiní herci jsou vybraní?
Ne definitivně. Nechci se vytahovat, ale mám příslib od dvou skutečně velkých světových jmen – říct je ale zatím nechci. Oba už scénář přečetli. A souhlasili. Jenže zbývá mnoho věcí dořešit. Třeba honoráře jsou u obou doslova astronomické. Oni by mi možná zahráli i za daleko únosnější sumu, ale obávám se, že jim to jejich agenti zatrhnou.

LN: Vraťme se na začátek. Co vás na té knize tak uhranulo?
Ta kniha, a doufám, že to dokáže i film, navozuje pocit, jako když se loupe cibule, kdy s každou další vrstvou se objevuje další a ta nabízí další otázky a jednomu padají slzy z očí, ale pokračuje, protože se chce dovědět, co se skrývá dál a jestli aspoň tam nenajde nějakou tu cestu ven. Ta kniha nepřináší žádné vnější empirické poznání. Jenom člověka přivádí k neuvěřitelně nepříjemným otázkám, o kterých vlastně nechce přemýšlet, dovádí jej k pocitu, že si má radši zacpat uši, zavřít oči a jen lapat po dechu, přivádí ho k těm nejpalčivějším pochybám o smyslu a osudu zvířecího druhu jménem Homo sapiens, pochybám tak bolestným, že se snaží přidržet čehokoliv pozitivního. Av tom je právě to kouzlo. Jen ve tmě je vidět světlo. Definicí zla nutně a logicky dochází k akcentaci pocitu o nezpochybnitelné potřebě dobra a lásky jako protiváhy tomu všemu. Aspoň já takhleNabarvené ptáče čtu. Vší tou hrůzou mi prosvítá naděje.

LN: To by mě zajímalo, kde ji tam vidíte...
Vlastně ve všem. Ale jinak – i ten kluk má nějaký svůj vnitřní svět, který není ani špinavý, ani zoufalý. Je v něm vůle k životu, velká touha přežít. Příroda je krutá, ale můžeme jí to vyčítat? Je taky krásná a velkolepá. I ti lidé, kteří v ní žijí, jsou zlí, deformovaní a omezení, protože se prostě v takovém prostředí narodili. Dá se jim to vyčítat? Dá se to vůbec pochopit?

LN: Kosiński byl obviňován, a nejspíš právem, že si většinu z těch situací vymyslel a navršil hororové situace, které přitom sám neprožil. Nevadilo vám to?
Pravda je asi někde uprostřed. Já vím, že hnidopichové si v tom argumentu libují. Jako kdyby to bylo podstatné. U uměleckého díla není důležitá pravda, ale jeho pravdivost. Bez imaginace, ať chtěné, či nechtěné, to zkrátka nejde. Nakonec se každý tvůrce dostane k nějaké té formě estetizace.
Já jsem v rámci přípravy přečetl všechny možné knihy, které by mně pomohly tu dobu a prostředí více pochopit. Jak beletrii, tak i literaturu faktu. Za všechny bych jmenoval jednu: Timothy Snyder – Krvavé země, ve které fakticky av souvislostech popisuje všechno to, co se dělo před více než sedmdesáti lety na východě Evropy. Hrůza. Strašlivá hrůza. Teď jsem dočetl knížku o Islámském státě od dvou amerických novinářů (Hassan Hassan a Michael Weiss), která oplývá úžasnou analýzou současné situace v Iráku a Sýrii. A je to opravdu silné čtení. Dočetl jsem se tam kupříkladu o existenci šahídů, to jsou Asadovi zabijáci, kteří napáchali a stále páchají v Sýrii neskutečná zvěrstva. Mají na svědomí stovky brutálních vražd, včetně dětí, včetně uřezávání hlav, které si jinak spojujeme výlučně jen a jen s bojovníky Islámského státu. V 90. letech se podobná zvěrstva děla v Jugoslávii: přibíjení sousedů hřebíky na dveře stodoly, svlékání z kůže zaživa, až z člověka zbyl jen flák chvějícího se masa... Takové věci nejsou ani v Nabarveném ptáčeti. A nejhorší na tom je to, že to není literární fikce, že jsou to zkrátka jen a jen ohlušující fakta, poznání, že to všechno se opravdu stalo, že se to děje a že se to dít bude. Žádné umění nemůže takovou realitu zpracovat jako pravdu, protože prostě selhává ve svých možnostech. Ale je schopno ji empaticky a pravdivě zobrazit.

LN: Jak to všechno do filmu vtělit? Co si budeme nalhávat: v tradici českého filmu to právě není. Patos, o kterém mluvíte, najdeme snad jen u Markety Lazarové...
Přesně tak: Marketa Lazarová, Údolí včel... Vláčil je pro mě úžasný inspirační zdroj. Jednoznačně. Dále pak, jestli to můžu říct, Andrej Tarkovskij. Ivanovo dětství, Andrej Rublev. Pak film Elema Klimova Jdi a dívej se, jehož tehdejší dětský představitel, dnes už samozřejmě dospělý muž, by se v tom mém filmu měl taky objevit. Ano, na tyhle filmy myslím.

LN: To nejsou vzory zrovna malého střihu...
Já v hloubi duše doufám, že se mi podaří natočit opravdu dobrý film. Zároveň si uvědomuju, že se mi to nemusí podařit. Ale vím jistě, že to udělám poctivě, bez kalkulace s čímkoli a kýmkoli, že to, lidově řečeno, neojebu, že do toho dám všechno, co jen budu moct, všechno, co jsem se postupně na učil, co umím a co cítím. Takhle jsem dělal i dosavadní filmy. Proto je třeba Tobruk tak diametrálně odlišný od Mazaného Filipa. Proto bude Nabarvené ptáče diametrálně odlišné od Tobruku.

LN: Slýcháte někdy o sobě, že jste megaloman?
Stává se to. Ale slýchám to hlavně od lidí, kteří mě mají v nějakém tom šuplíku a ani se nenamáhají ho vůbec někdy otevřít. Mají pocit, že když Mazaný Filip byl za třicet, Tobrukza osmdesát, tak můj nový film přece musí být aspoň za sto padesát milionů. Ale takhle to není. Já jako scenárista, producent i jako režisér nikdy nekalkuluju s tím, co budu dělat nebo – což je ještě daleko horší – co bych měl dělat. Mě už nezajímá, jak se budu líbit kolegům, divákům nebo kritikům. To není způsobeno arogancí, ale jen tím, že jsem se postupně a klopotně dopracoval k tomu tak triviálnímu a nezpochybnitelnému poznání, že kvalitu filmu posuzuje opravdu spravedlivě jen a jen čas. Jinak – všechno, co jsem si kdy vybral jako námět k filmu, bylo dílem náhody. Nebo osudu. Zkrátka to ke mně přichází samo. Ve vteřině vím, že to je to ono, že si mě to našlo. Je to jak se spermií, která oplodní vajíčko. Ta může být taky jen jedna. Proto ke svému zrození postupně směřuje teď už i Nabarvené ptáče.

LN: To by si jeden pomyslel, že kdyby se k vám dostalo nějaké komorní psychologické drama, asi byste si ušetřil mnoho starostí.
Kdyby mě stejně silně zasáhla předloha ve stylu Coppolova Rozhovoru, kde dva chlápci jenom sedí v místnosti a mluví, tak bych chtěl natočit jen a jen ji. A stála by pakatel.

LN: Co je nutné, aby se začalo Nabarvené ptáče točit?
Sehnat tu zbylou třetinu peněz.

LN: Jste pořád velitelem vojsk v záloze?
Cože? Taková funkce neexistuje a nikdy neexistovala. Já vždycky byl a i nadále jsem jen jeden z těch 1249 mužů a žen, kteří jsou příslušníky aktivních záloh a třikrát do roka jezdí na cvičení.

LN: Souvisí to, že jste vlastně voják, nějak s filmem?
Nevím. Možná. Možná ne. Možná ano.