Sobota 25. ledna 2020svátek má Miloš 1 °C oblačno Předplatné LN
15. prosince 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Válka mi rozvrátila identitu, míní srbská novinářka žijící v Praze Sofija Kordić

Vybrala si život v Česku. Tady se cítím méně cizinkou než v Chorvatsku, říká... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vybrala si život v Česku. Tady se cítím méně cizinkou než v Chorvatsku, říká... | foto:  Michal Šula, MAFRA

PRAHA Jen málokdo dokázal literárně zachytit důvěrně známé prostředí Prahy 90 .let s jeho klubovou scénou tak věrně jako Sofija Kordić ve své románové prvotině Hypofýza v exilu, kterou vydalo Argo.

Srbská novinářka, která už dlouho žije v Praze, kromě atmosféry hudebních klubů nabízí ve své knize i jedinečný vhled do občanské války v bývalé Jugoslávii, uprchlickou zkušenost „Jugošů“ v exilu či komplikovanou snahu o početí dítěte.

LN: Kdy se zrodil nápad, že napíšete tenhle román?

Knížku jsem začala psát už dávno, v roce 2006. Důvodem byla frustrace z toho, že jsem přestala pracovat a nemohla jsem otěhotnět. Pak jsem otěhotněla a vrátila se k psaní až v roce 2012. Tehdy mně zároveň vystřelil v hlavě nápad na název knihy: Hypofýza v exilu. Bylo to během koncertu japonské jazzové pianistky Hiromi. Asi proto, že její představení bylo dost divoké a moje podvědomí zapracovalo.

LN: Proč hypofýza? To je takové ošklivé slovo, ne?

Hypofýza je žláza, která určuje, jak fungují hormony. A u mě zdivočely a odmítaly spolupracovat. Mám vlastní teorii proč. S manželem jsme utekli před válkou. Nemohli jsme se identifikovat s dělením na my a oni. Protože kdybychom to udělali, kdybychom se zaškatulkovali, byli bychom nepřátelé. Já jsem Srbka z Chorvatska, on je napůl Chorvat, napůl Slovinec, který se narodil v Bosně a studoval v Srbsku. Nechtěli jsme vůbec přijmout identitu, ve které člověk musí mít nepřátele na druhé straně. Jenže útěk je jen fyzický, ale když se živíte jako novinář, vlastně tomu neutečete.

LN: Kde jste pracovala?

Byla jsem deset let v rádiu Svobodná Evropa a pořád ve válce. A i když skončila, pracovala jsem s informacemi o válečných zločincích, válečných uprchlících či haagském tribunálu pro zločiny v bývalé Jugoslávii. Takže fyzicky jsem byla v exilu, ale emočně ne. Neumím si udělat emoční distanci od své práce. Má teorie je, že moje hypofýza odmítala spolupracovat se mnou, která jsem byla pořád ve válce, i uprostřed Prahy.

LN: Když jsem knihu četl v tramvaji, připadal jsem si, že ten název musím schovávat, protože křičí do světa: jsem ženský román. Je to tak záměrně?

Hodně lidí se mě ptá, jestli je to ženský román, a trochu mě to irituje. Je to protiválečný román o čtyřech hrdinkách poznamenaných válkou, které si píšou dopisy z různých koutů světa. Migrace je univerzální téma, není to jen o mužích nebo o ženách. Zajímalo mě, co dělá válka lidem, kteří zůstali doma, i těm, kteří odešli do exilu.

LN: Líbilo se mi, že román ukazuje, jak se proti určité politice identity dokáže vzbouřit i vlastní tělo. Proč tomu tak je?

Když člověk ztratí identitu, když přijde o domov, rozpadnou se všechny možné vazby. Tedy i všechny různé identity. U mě bylo z medicínského hlediska vše v pořádku, jen hypofýza odmítala spolupracovat. I když jsem si v Česku vytvořila novou identitu a nějak jsem se integrovala, nevytvářela správné hormony. Válka může rozbít identitu na více úrovních. Občanskou, psychickou i fyzickou. My všichni, kdo jsme utekli před válkou, jsme poškození lidé. Máme jizvy, které se nezacelí.

LN: Co je to vlastně identita?

Hodně lidí se identifikuje se státem, národem, vírou, půdou, vlajkou či hymnou. I když jsem pochopitelně citlivá na hymnu třeba při sportovním zápase, pro mě nikdy identitu netvořila. Identita je svoboda volby a lidská důstojnost. A válka vás o ni připraví. Už nejste svobodný a nemáte důstojnost.

LN: Jaké máte teď vlastně občanství?

Nedávno jsem získala české. A říkám si: mám teď větší právo na dědictví Tomáše Garrigua Masaryka, Václava Havla, Karla Čapka, Milana Kundery, Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka? Můžu teď říct, že je to moje? To je paradoxní. Jejich dědictví je univerzální a měla jsem ho stejně ráda i bez toho papíru. Mám teď jak české, tak chorvatské občanství a jsem nešťastná z toho, že v obou zemích panuje protiuprchlická atmosféra. Masaryk hlásal humanismus jako český národní program. To zní teď jako směšná utopie. Havel to dědictví převzal. Jenže lidem, kteří se k němu hlásí, se říká havloidi a sluníčkáři. Je přitom velmi smutné sledovat, jak se šlape po jejich dědictví.

LN: Román končí narozením syna, máte nové občanství, máte už i identitu?

Myslím, že ano, i když nemá nic společného s občanstvím. Souvisí s tím, že se mi v Praze dobře žije. Tady se cítím méně cizinkou než v Chorvatsku. Vždy si v duchu opakuji, že je lepší cítit se cizinkou v cizím státě než ve vlastním. Jsem vděčná, že tu můžu žít. Identita je svoboda volby a já jsem si vybrala žít tady. Když jsem žila v Chorvatsku, byla součástí mé identity rodina, kamarádi, sousedé, ulice, moře, Středozemí. Ne vlast. Takže to, že tu žiji ráda, je moje identita. Jen doufám, že mi už žádný politik nebude rozvracet identitu a že nebudeme nuceni opustit i Česko.

Premium

Sprcha pro osm lidí: jak to vypadalo na Epsteinově ranči na dělání dětí

Ranč Zorro pedofilního milionáře Jeffreyho Epsteina v poušti v Novém Mexiku,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kdyby zdi mohly mluvit. Přinášíme exkluzivně snímky přepychového ranče, kam americký finančník Jeffrey Epstein svážel...

Premium

Je sexting nevinná hra nebo nevěra? Pánové jsou tolerantnější než dámy

Sexting | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Generace našich rodičů tohle řešit nemusela. Měli poměrně jasno a věděli, co je a není zahýbání. Moderní technologie...

Premium

Den, kdy přepadli Mekku. V roce 1979 se zrodil moderní islámský středověk

Členové saudských speciálních sil během zásahu ve Velké mešitě v Mekce. (1979) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Před 40 lety se stalo „11. září“ islámu. Aby saúdský král mohl pobít ozbrojence okupující posvátnou mešitu v Mekce,...