Marek Eben se patrně za celou kariéru nepřeřekl tolikrát, jako při letošním zahajovacím ceremoniálu. Nemůže za to profesní únava, ale smutek po Jiřím Bartoškovi, který karlovarský festival třicet let vedl a 59. ročníku se nedožil.
Přehlídce začala nová éra, méně nápadný přelom lze shodou okolností zaznamenat i ve filmové tvorbě, kterou festival odráží. Nabízí pozoruhodné množství snímků, při jejichž sledování si položíte otázku: nezapomněli dospělí při nekonečném hledání vlastního štěstí na děti?
Kdo se někdy „soudil o dítě“, neměl by přehlédnout belgický snímek Věříme vám. Režisérská dvojice Charlotte Deville a Arnaud Dufeys sama nesoudí, jen s odstupem sleduje neřešitelný soudní spor. Rozvedení rodiče se přou o čas trávený s vlastními dětmi, synem a dcerou.
Když mluví otec, obáváte se o duševní zdraví matky. Promluví matka a otce byste nejradši poslali do tepláků. Kromě dětí je vám nejvíc líto soudkyně, která musí najít správné řešení. Sepne dlaně a špičky prstů si zaryje do čela.
Při stejném gestu se přistihne i leckterý divák. Je v lidských silách rozhodnout správně? A nezapomnělo se v celém tom dramatu na dvě (živé) drobnosti?
Ještě naléhavěji si podobnou otázku položí francouzský film Z lásky, uváděný v hlavní soutěži. Pozdní třicátnice Suzanne přiveze syna a dceru na návštěvu k tetě a beze stopy zmizí.
Suzannina osamělá sestra se nejenže učí, jak večer dostat vzdorovité dítě z vany, ale své „mateřství z leknutí“ musí obhajovat před celým světem – úřady, školou a hlavně sama před sebou. Je to pro ni o to tíživější, že skutečná matka svoje zmizení nijak nevysvětlí.
Velmi jednoduchý příběh se čtyřmi postavami zkoumá, nakolik obstojí sobecká rozhodnutí dospělých před bezbrannými dětmi. A není někdy právě pro ty děti lepší, když maminka zmizí? Vtipný bonus čeká na toho, kdo na festivalu viděl i shora zmíněný film Věříme vám. Zatímco v něm se belgická herečka Myriem Akdeddidou třese před soudkyní jako matka, ve snímku Z lásky, si naopak zahraje soudkyni rozhodující o dětech.
Střetu mezi dospělým egem a dětskou křehkostí, o jehož vítězi je předem jasno, se věnuje i český zástupce v hlavní soutěži, drama Sbormistr, inspirované známým případem zneužívání mladých zpěvaček.
Povedený film se vyhýbá tuzemské manýře vyprávět o společenském jevu učebnicově, popisně, didakticky. Nepronáší obecné teze, jen pozoruje, jak šéfka sboru, sbormistr i rodiče ve vzácné shodě utvářejí systém nutící malé holky, aby se nabízely – a podbízely – jako kusy masa. Je ústředním hříchem až samotné zneužití, nebo už to, s jakou lehkostí mu všichni zúčastnění umetají cestu? I tady si divák musí odpovědět sám.
Dojem, že dítě zůstane i v těch nejkonzervativnějších rodinách na všechno samo, zanechává také jedinečný německý snímek Sound of Falling, byť na to jde úplně jinak.
Anotace filmu, který získal cenu poroty v Cannes, slibuje nudný příběh čtyř generací žen na jednom statku. Ve skutečnosti uvidíte, jak děti v různých generacích „na vlastní pěst“ zpracovávají netíživější otázky života a smrti, především smrt samotnou.
Dospělí udržují pevný řád, navenek ladný a přehledný, v dětech však probouzí mnohem víc otázek než odpovědí. Ty nakonec zůstanou ponechány jejich imaginaci, ve filmu zobrazené tak působivě, že si ho nadlouho zapamatujete.
Zejména záběry z nejstaršího příběhu vypadají jako oživlé fotky z babiččiných alb. Jsou o to mrazivější, že v kraji se portrétovaly kolem naaranžovaných mrtvol celé rodiny a děti dostávaly po zemřelých sourozencích křestní jména.
