Ač v první řadě muzikant, patřil v 60. a 70. letech převážně do divadelního světa. V průběhu první poloviny následující dekády se to zlomilo. Začal psát písně pro rockové zpěváky, začal sám zhudebňovat texty básníků, natáčet domácí nahrávky, které se šířily formou samizdatu. A ve druhé polovině 80. let vstoupil, byť jen na pár let, na rockovou scénu coby klávesista skupiny ETC... Vladimíra Mišíka.
V české populární hudbě existuje vzájemně provázaná muzikantská společnost, jejíž nepsaní členové se vzájemně prolínají resp. prolínali v některých kapelách. Kromě zmíněných ETC... to je Framus Five Michala Prokopa, kapely Ivana Hlase či bratří Ebenů nebo někdejší Marsyas. Petr Skoumal do tohoto okruhu patřil také.
Na svoje alba si vybíral doprovodné hudebníky ze stejné „party“. V posledních letech života jej při klubových koncertech doprovázeli multiinstrumentalista a zpěvák Jaroslav Olin Nejezchleba a kytarista Norbi Kovács. Právě titul dva hudebníci jsou iniciátory původně volnějšího projektu Pocta Petru Skoumalovi, který má za sebou řadu vyprodaných koncertů.
Pevnější řád dostala Pocta Petru Skoumalovi tím, že onen sice výmluvný, ale přece jen poněkud nejasný název (u něhož bez vysvětlení asi leckdo netušil, zda jde o koncert, filmovou projekci, poslechovou diskotéku nebo besedu s „veselými historkami z natáčení“), byl změněn na jméno kapely: Jaroslav Olin Nejezchleba & Malý bobr. Za čímž nehledejme žádné lechtivosti, nýbrž narážku na slavnou Skoumalovu dětskou písničku Když jde malý bobr spát.
Jaroslav Olin Nejezchleba
Základ skupiny tvoří spolu s Nejezchlebou a Kovácsem členové současné sestavy ETC..., kytarista Pavel Skála, houslista Vladimír Pavlíček, baskytarista Pavel Novák a bubeník Jiří Zelenka. Na klávesy a klarinet hraje Milan Potoček, jinak člen orchestru Divadla v Dlouhé, kde měl Petr Skoumal léta vyprodané představení dětských písniček. A mezi hosty přispěli například všestranný saxofonista Jakub Doležal a zpěvák Marek Eben.
Základní přínos alba Narodíme se jen jednou je dvojí. Za prvé už v jeho samotné existenci. Protože připomínat tak velkou osobnost naší hudební scény (Jiří Černý v průvodním slově Skoumalův skladatelský talent na poli populární hudby řadí hned za Jaroslava Ježka, dokonce ještě před Jiřího Šlitra, což je skutečně „těžký kalibr“) je prostě stále na místě.
A za druhé: oněch šestnáct písniček, které z obrovského skoumalovského portfolia Nejezchleba se svými kolegy vybrali, pochází citelně „z jednoho kusu“, což je zásadní zjištění či připomenutí. Obsáhne přitom hned několik oborů autorovy činnosti: hravé písničky pro děti, tvorbu pro slavné rockové zpěváky Mišíka a Prokopa, písně, které nahrál Skoumal sám na svá alba pro dospělé.
A také silné dobové protestsongy, které doslova rozechvívaly duše posluchačů ke konci komunistického režimu: Neopouštěj nás (Svatý Václave) a Starej pán, ke kterým si napsal text Skoumal sám, anebo Nepomáhejte roztáčet mlýny s textem Jana Vodňanského. A jakýmsi spíše společenským než politickým protestsongem je i jedna z nejsilnějších „skoumalovek“ Svátky zapomnění s textem Jana Buriana (ostatně také jedním z jeho nejlepších).
Samozřejmě ne všechny písně se „musely“ nahrávat, alespoň ve stávající podobě. V Kdo přijde po mně a Doteky bylo zachováno vlastně vše z původní nahrávky, jen hlas Vladimíra Mišíka nahradil ten Nejezchlebův – a původního výrazu prostě nedosahuje ani nejde „jinou cestou“. Naproti tomu Ebenova verze Odjezdu (původně Michal Prokop) má odlišnou atmosféru a tím pádem i své opodstatnění.
Nebývale se na jediném albu prolíná vážnost zmíněných songů s legrací až rozpustilostí jak v samém základu písní, tak v jejich interpretaci. Když třeba orientální hříčku Na velbloudu zpívá Kovács se svým maďarským „cinkem“ nebo když Vrabčáky interpretuje typicky muzikantským zpěvem Pavel Skála a sklidí za to ve studiu smích i potlesk. Pro málokoho jiného jako u Skoumala byly takové kontrasty příznačné a je dobře, že se je i na tomto albu podařilo udržet.
