Nesnadná cesta Věry Novákové. Umělkyně, která nikdy neztratila vztah k současné skutečnosti

Věra Nováková jistě neměla snadný život a zvolila si náročnou cestu bez kompromisů, spolu se svým partnerem Pavlem Brázdou byla v roce 1949 pro své názory i způsob uměleckého vyjádření vyloučena ze studií na pražské Akademii výtvarných umění. Tehdy se jejich život i tvorba začaly vyvíjet bez výraznějšího propojení s celkovým uměleckým vývojem u nás, ale zato si oba udržovali vztah k mezinárodnímu dění.

Projev Věry Novákové rozhodně souvisel s několika zásadními proudy, ale nikdy se s nimi úplně neztotožnil. Promítl se do něj vliv strukturální malby, která na čas do značné míry ovládla evropskou výtvarnou scénu, ale ani tehdy se z něj nevytratily symboly související s vývojem lidské společnosti a s přírodou.

To platí i pro její kresby, v nichž se projevoval smysl pro řád, který však nikdy neztrácel vztah k současné skutečnosti. Její životní dílo bylo plně oceněno teprve po skončení komunistického režimu, kdy už překročila šedesátku. A trvalo ještě několik let, než se dočkala samostatné výstavy.

V kresbách, obrazech i sochách Věry Novákové se od počátku rozvíjel cit pro přesně vyváženou skladbu linií (Do vesmíru, 1959) i harmonii barevných tónů, ale nikdy se z nich nevytrácela také volnost a hravost. Zároveň se brzy přiblížila informelu a došla k až reliéfním strukturám (Člověk z hlíny, 1954), v nichž pracovala s umělými pryskyřicemi, pískem či kamínky. Nešlo však o čistou abstrakci, ale o vyjádření symbolů spojených se zákonitostmi i nekonečnou proměnlivostí vesmíru (Zatmění, 1963). Z obrazů s figurálními náměty, ztvárněnými výraznými pevnými liniemi, připomínajícími ranou tvorbu Květy Válové, vyzařuje silné sociální a humánní cítění.

V časném období se její projev někdy blížil jejímu muži Pavlu Brázdovi Oba zastávali příbuzné nebo skoro totožné názory na vývoj společnosti, pro které byli v průběhu totalitního politického režimu z oficiálních výstav vyřazeni. Jejich tvorba se však postupně výrazově rozcházela, podobně jako třeba u manželské dvojice sochařů Evy Kmentové a Olbrama Zoubka.

Věra Nováková vytvářela série portrétů plných hluboké symboliky vyjadřující vyhraněný smysl pro svobodné myšlení. Pozoruhodná a velmi originální je řada obrazů, ve kterých vycházela z různých námětů s filozofickým podtextem (Adam a Eva, Kam kráčíš, 2001), v nichž využila tvary počátečních písmen názvů (Velká vegetace, 1995, Velké V, 2000). V řadě obrazů se projevila její bohatá představivost, tvůrčím způsobem vycházející z odkazu surrealismu (Ruka noha, 1975), v nichž dochází k nečekaným spojením zdánlivě nespojitelných prvků a motivů.

Součástí výstavy je pocta Věře Novákové, do níž autoři koncepce vybrali díla zajímavých, známých i méně známých umělců, kteří se tvorbou Věry Novákové inspirovali nebo s ní myšlenkově či výrazově souvisejí, ačkoliv se každý z nich vyvíjí zcela jiným směrem (Jiří Štourač, Josef Žáček, Josef Bolf, Jan Merta, Michal Cihlář, David Němec a další).