28. února 2017 16:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

VELKÝ KNIŽNÍ ČTVRTEK: Apollinaire. Slavný básník se stýká s výkvětem Paříže

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Julia Hartwigová - Apollinaire: Život umělecké Paříže. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Julia Hartwigová - Apollinaire: Život umělecké Paříže. | foto: Garamond

Beletristická biografie Guillama Apollinaira od Julie Hartwigové není jen nudným výčtem událostí básníkova života. Místo toho je tepajícím obrazem Paříže plné života v intelektuálních kavárničkách a ozvěn Belle Époque. Tato kniha se nečte, ale prožívá. Kniha je jedním z patnácti titulů vycházejících na Velký knižní čtvrtek 16. března.

Julia Hartwigová - Apollinaire: Život umělecké Paříže.

Julia Hartwigová - Apollinaire: Život umělecké Paříže.

Pařížská bohéma začátku minulého století byla intelektuální uměleckou elitou, která hýbala chodem dějin. Picasso, Derrain, Jarry a mnoho dalších. Uprostřed této skupinky stojí pan básník, Guillaume Apollinare. Kniha se, již podle názvu, věnuje hlavně jemu, ale dostatečný prostor zabírají historky a osudy právě Apollinairových bohémských přátel a známých. Intelektuální Paříž znovu ožívá v celé své historické kráse a vy můžete být u toho. Není bez zajímavosti, že Apollinaire počátkem minulého století navštívil Prahu, což v jeho díle zanechalo stopy nejen v samotném Pásmu, ale například i v povídce Pražský chodec.

Julia Hartwigová
Apollinaire: Život umělecké Paříže

Nakladatelství Garamond
400 stran
Doporučená cena: 360 Kč
Vychází na velký knižní čtvrtek 16. března

Ukázka:
To, co se stalo, nebyl ani tak úder hromu z jasného nebe jako spíše ropucha, vhozená básníkovi za límec; tak to bylo nechutné a nesmyslné, a přesto následky, jak tomu někdy bývá při hloupých žertech osudu, byly neblahé.

Týká se to známé krádeže Giocondy roku 1911, do níž byl Guillaume Apollinaire zapleten. Začalo to těmi „špatnými známostmi“, které tak často a důtklivě synovi vyčítala paní Kostrowická. Mezi množstvím mladých umělců a ctitelů umění, v družině lidí nadaných i naprosto jalových, kumpánů chudých a ctihodných i chudých a už méně ctihodných, objevil se v Apollinairově blízkosti jistý mladý Belgičan, Géry Piéret, tak trochu ničema, ale nadaný velkou fantazií, což bylo přirozeným glejtem, zajišťujícím mu Apollinairovy sympatie. Apollinaire rád poslouchal jeho fantastická vyprávění, vymyšlená, ale zábavná, s laskavostí hraběte Almavivy si nechával líbit jeho krkolomné drzosti, které však vždy zachovávaly tón dvorské podřízenosti a přátelské služebnosti, a v dobách tísně, při Piéretově lehkomyslném způsobu života dost častých, pomáhal mu dokonce vydělat pár krejcarů při plnění drobných úsluh, nejprve v „Le guide du rentier“ a pak jako svému sekretáři.

Sekretář – jak nádherně to zní! Jak to, že si skromný a tuze málo solventní básník může dovolit sekretáře? Stačí však trochu slevit z tónu a postavení sekretáře se rázem stane méně důstojné a celá věc srozumitelnější. V „Le guide du rentier“ měli jistě nějaký menší fond na vydání administrace, a jak také Apollinaire začal stále více vydávat a redigovat, potřeboval odbornou výpomoc. Opatřoval si ji s důmyslem, jaký bychom od takové poetické povahy nečekali. Kdo jen pro něj nepracoval, získán jeho kouzlem, přátelským zdůvodněním, nadějí na úspěch nebo prostě na dobrý výdělek (kteréžto naděje zůstaly vždy pouhými nadějemi) nebo také, a to nejčastěji, pro zábavu, pro literární zábavu, jíž se bylo možno zúčastnit v celé skupině nebo aspoň v Guillaumově společnosti? V Národní knihovně pro Apollinaira sbírali materiál a celými odstavci vlastních výmyslů ho doplňovali Blaise Cendrars, Fernand Fleuret, René Dalize, André Billy a ještě mnoho dalších, jejichž jména se nezachovala. „Pracoval jsem pro něj, stejně jako on zase pro Hanse Heinze Ewerse,“ vzpomíná Blaise Cendrars. Dostával za to peníze? Byl za svou pomoc odměňován? Cendrars se sarkasticky směje. Apollinaire nikdy neplatil, neměl to ve zvyku, neměl to rád; Apollinairovi přátelé rádi udržují pověst o jeho lakomství, zřejmě mají strach, aby snad náhodou nebyl blahořečen jako ona svatá Adoráta z jeho novely. Když byla práce hotova, Apollinaire pozval všechny na oběd, a když vypili několik láhví vína, všichni se cítili nejen odměněni, ale nadto byli veselí, povzbuzeni v tvůrčích nadějích a v očekávání úspěchu. Srdečnost a hrdost činily z Apollinaira ideálního šéfa tohoto hašteřivého sdružení.

Samozřejmě že v tak početné skupině přátel se nebylo možno vyhnout jisté hierarchii stavovské a citové. Krom takových, kteří jako Billy a Cendrars jednali s Apollinairem jako rovný s rovným, točila se kolem něho ještě skupinka přátel služebníků, čekající na rozkazy, úslužná, oddaná mu tělem i duší a vším volným časem. Jeho nejbližším pověřencem v drobných a všedních záležitostech byl jistě Jean Mollet, takzvaný baron. Přinášel a odnášel korektury, chodil nakupovat a Apollinaire přijímal jeho služby jako naprostou samozřejmost; když bylo třeba, živil ho, možná někdy i oblékal, a co bylo nejdůležitější, zasvěcoval ho do svých básnických záležitostí, čímž přítele odměňoval za veškerou námahu, konečně ne zas tak velkou, neboť jejich domácnost byla opravdu staromládenecká a nebylo toho pro ni třeba mnoho. Když už bydlel na bulváru Saint-Germain a jedna dáma mu nabídla byt s výhledem na Seinu a Nôtre-Dame, takový, o jakém odedávna snil, básník odmítl a prostoduše jí vysvětloval: „Ne, už se nebudu stěhovat. Jen si představte: během pěti let jsem se stěhoval pětkrát! A říká se, že třikrát se stěhovat je jako jednou vyhořet. Kdyby matka věděla, jak vypadá její bretaňský nábytek! Jean Mollet dělá, co může, aby upevnil nohy stolů a židlí, a co jen má práce s uložením knih!“

Géry Piéret zaujímal asi týž stupeň v hierarchii přátelství, ale byl méně srdečný, ne tak oddaný, bylo třeba mít větší pochopení pro jeho podezřelý způsob života. Piéret měl své vlastní tajné záležitosti, objevoval se a mizel, podnikal nepochopitelné cesty, sázel na dostizích. Dobře se však hodil pro některé drobné úkoly, byl vtipný, uměl si se vším poradit, občas drzý, ale neurážlivý, dal se vyhodit, bylo-li třeba, dovedl včas odejít, neustále přinášel čerstvé klepy a zábavné historky, jak už bylo řečeno, z větší části smyšlené. Géry Piéret byl patrně vzorem pro barona d’Ormesan z Kacíře a spol. Ormesan, to je geniální šejdíř, darebák velikosti magnetizéra, jehož velkolepé lhářství připjalo jeho pokřivené osobnosti křídla.

Pokud Piéret přinášel Apollinairovi zábavné historky – bylo všechno v pořádku, Apollinaire se ho neptal na podrobnosti, nebyl přece jeho vychovatelem. Když však jednoho dne šikovný Belgičan přinesl pod kabátem několik sošek, ukradených v Louvru, a začal je před očima překvapeného básníka vytahovat, po první chvíli oboustranného pustého veselí došlo k vysvětlování. Nepomohly Apollinairovy prosby ani hrozby, ani přemlouvání, aby sošky vrátil prostřednictvím redakce jednoho deníku; Piéret je dal za směšnou cenu jistému nadšenému ctiteli starého umění jménem – Pablo Picasso. Brzy se na vše zapomnělo, cestovatel Géry Piéret, jak bylo hodno barona d’Ormesan, odcestoval do Ameriky, proč a zač, nikdo ne-věděl, načež se bez krejcaru vrátil, aby se ve veselé Paříži poohlédl po nějakém snadném výdělku. Nutnost ho opět zahnala do Louvru jako do rodinné pokladnice a opět – zdá se to až nepravděpodobné – Piéret s opičí šikovností schoval pod kabát krásnou sošku, načež ji v naprostém klidu vynesl z muzea v bohulibém rozhodnutí vyměnit ji za hotové. Když došlo u Apollinaira podruhé k vytahování pokladů zpod kabátu (tentokrát to bylo rozměrnější umělecké dílo) básník se neovládl a vyhnal Piéreta za doprovodu příhodných nadávek – „valonských, provensálských, německých a židovských“.

Velký knižní čtvrtek - vizuál.

Velký knižní čtvrtek - vizuál.

  • 0Diskuse




Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz