7. března 2017 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

VELKÝ KNIŽNÍ ČTVRTEK: Skutečný vrah si pro své oběti přichystal bludiště plné pastí

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Eric Larson - Ďábel v bílém městě. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Eric Larson - Ďábel v bílém městě. | foto: Argo

Ďábel v bílém městě spisovatele Erica Larsona je vskutku ďábelská kniha, kterou těžko čtenář odloží - beletristicky zpracované osudy reálného sériového vraha, který ve svém domě hrůzy zavraždil desítky, možná až stovky lidí. Kniha je jedním z patnácti titulů vycházejících na Velký knižní čtvrtek 16. března.

Eric Larson - Ďábel v bílém městě.

Eric Larson - Ďábel v bílém městě.

Chicago, 1893. Henry Howard Holmes byl první zdokumentovaným americkým sériovým vrahem. Americký Jack Rozparovač si nechal postavit dům, do kterého umístil slepé chodby, propadliště, pitevnu a mnoho mučíčích nástrojů. Rád si se svými obětmi nejdříve hrál, nechal je myslet si, že mají ještě naději na útěk. Smrt pak rozhodně nebyla rychlá a bezbolestná. Souběžně s řáděním vraždícího maniaka se ve městě konala Světová kolumbovská výstava, které se vlna vražd dotkla také... Nikdo si nemohl být jist, jestli se dožije dalšího dne.

Eric Larson
Ďábel v bílém městě

Nakladatelství Argo
496 stran
Doporučená cena: 398 Kč
Vychází na Velký knižní čtvrtek 16. března


Ukázka:
Na palubě „Olympicu“

Psal se 14. únor 1912, černý den v dějinách námořní dopravy, i když muž v apartmá 63–65 na vrchní palubě C to samozřejmě zatím nevěděl. Věděl jen to, že ho šíleně bolí noha – víc, než očekával. Bylo mu šedesát pět a byl velmi při těle. Vlasy měl šedivé, knír skoro bílý, ale jeho oči byly stejně modré jako zamlada, na moři dokonce ještě modřejší. Kvůli své noze musel cestu odložit a teď byl ze stejného důvodu uvězněný ve svém apartmá, zatímco ostatní cestující první třídy, včetně jeho manželky, dělali to, co by rád dělal i on, tedy prozkoumávali exotičtější zákoutí zaoceánského parníku. Opulentnost lodi mu učarovala, stejně jako býval nadšený z Pullmanových luxusních vagonů a ohromných krbů. Bolavá noha mu však zážitek kazila. Věděl, že za jeho zdravotními obtížemi stojí nadměrná náklonnost k nejlepším vínům, jídlu a doutníkům, již nikdy nebyl s to ovládnout. Bolest mu dennodenně připomínala, že jeho čas na této planetě se chýlí ke konci. Těsně před cestou se svěřil jednomu příteli: „Nemá smysl, aby se člověk pokoušel prodlužovat si život, když si to svoje už odpracoval a udělal to zatraceně dobře.“

Onen muž byl Daniel Hudson Burnham a jeho jméno bylo v té době známé po celém světě. Byl to architekt a to svoje si zatraceně dobře odpracoval v Chicagu, New Yorku, Washingtonu, San Francisku, Manile a spoustě dalších měst. S manželkou Margaret, jejich dcerou a jejím manželem mířili do Evropy, kde měli na léto naplánovanou kavalírskou cestu napříč kontinentem. Burnham pro ně vybral tuto loď, RMS Olympic společnosti White Star Line, protože byla nová, nádherná a velká. Když sobě a rodině rezervoval místa, byl Olympic největší lodí ve službě, ale pouhé tři dny před vyplutím ho o tuto pozici připravila jeho o kousek delší sestra, která zrovna vyrazila na svou panenskou plavbu. Burnham věděl, že ve stejnou chvíli toto dvojče veze přes stejný oceán, ale v opačném směru, jednoho z jeho nejbližších přátel, malíře Francise Milleta.

Když se do oken Burnhamova apartmá opřely paprsky podvečerního slunce, vyrazili spolu s Margaret do jídelny první třídy o palubu níž. Rozhodli se pro výtah, aby nemusel trápit svoji nohu na velkém schodišti, nicméně tak učinil s nelibostí, protože obdivoval spirálové ornamenty na sloupkovém zábradlí a ohromnou kopuli ze skla a železa, která osvětlovala jádro lodi přirozeným světlem. Nemocná noha stále více omezovala jeho pohyblivost. Jen o týden dříve se ocitl v ponižující pozici, kdy musel nádražím Union Station ve Washingtonu, které sám navrhl, projet na vozíku.

Burnhamovi povečeřeli o samotě v lodním salonku první třídy, načež se vrátili do svého apartmá, kde si Burnham bez nějakého zvláštního důvodu opět vzpomněl na Franka Milleta. Napadlo ho, že mu zprostřed oceánu pošle pozdrav prostřednictvím výkonného Marconiho bezdrátového telegrafu, kterým Olympic disponoval.

Nechal si zavolat stewarda. Muž středního věku v zářivě bílé uniformě odnesl jeho vzkaz o tři paluby výš do místnosti s telegrafem, která sousedila s důstojnickou promenádou. O chvilku později se vrátil se vzkazem v ruce a řekl Burnhamovi, že jej operátor odmítl přijmout.

Burnham, kterého bolela noha a byl v mizerné náladě, trval na tom, aby se steward vrátil a požadoval po telegrafistovi vysvětlení.

Burnham na Milleta vzpomínal často, stejně jako na událost, která je svedla dohromady: velkou světovou výstavu v Chicagu v roce 1893. Millet byl jedním z Burnhanových nejbližších spojenců v dlouhém, hořkosladkém zápolení při její přípravě. Akce se oficiálně jmenovala Světová kolumbovská výstava a jejím účelem mělo být připomenutí čtyřstého výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Zásluhou Burnhama coby hlavního architekta se z ní však stalo cosi kouzelného, co do světového povědomí vstoupilo jako Bílé město.

Výstava trvala jen šest měsíců, nicméně jejími branami za tu dobu prošlo 27,5 milionů návštěvníků. Celkový počet obyvatel v zemi v té době činil 65 milionů. V nejúspěšnějším dni přilákala výstava přes 700 000 lidí. To, že se veletrh vůbec konal, byl však malý zázrak. Při jeho stavbě Burnham čelil moři překážek a každá z nich mohla – či spíše měla – akci pohřbít dlouho před slavnostním zahájením. Společně se svými architekty vyčaroval město snů, jehož krása a velkolepost předčily i tu nejdivočejší lidskou fantazii. Jeho návštěvníci na sobě měli své nejlepší oblečení a většina z nich se tvářila smrtelně vážně, jako by vstupovali do obrovské katedrály. Někteří se při pohledu na tu krásu rozplakali. Ochutnali nový pokrm nazvaný Cracker Jack a snídaňové pšeničné cereálie Shredded Wheat. Z Egypta, Alžírska, Dahomeje a dalších vzdálených končin sem byly dopraveny celé vesnice včetně jejich obyvatel. Jen výstavka pojmenovaná Káhirská ulice zaměstnala téměř dvě stovky Egypťanů a čítala dvacet pět samostatných budov, mezi nimiž bylo i divadlo o patnácti stech místech, které Americe představilo jednu novou a skandální formu zábavy. Všechno kolem výstavy bylo exotické a především pompézní. Veletrh se rozprostíral na ploše větší než čtvereční míle a naplnil více než dvě stovky budov. Jedna výstavní hala byla dost velká, aby se do ní vešel americký Kapitol, Cheopsova pyramida, Winchesterská katedrála, Madison Square Garden a katedrála sv. Pavla – všechny dohromady. Emblémem výstavy se stala konstrukce, která byla původně odmítnuta jako „zrůdnost“. Byl to tak obrovský a děsivě vyhlížející stroj, že okamžitě zastínil i věž Alexandra Eiffela, která o pár let dříve tolik ranila americkou národní hrdost. Nikdy se v jednom čase na jednom místě nesešlo tolik zářných jmen světových dějin jako Buffalo Bill, Theodore Dreiser, Susan B. Anthonyová, Jane Addamsová, Clarence Darrow, George Westinghouse, Thomas Edison, Henry Addams, arcivévoda František Ferdinand, Nikola Tesla, Ignacy Jan Paderewski, Philip Armour či Marshall Field. Richard Harding Davis nazval výstavu „nejvýznamnější událostí dějin země od občanské války“.

Nebylo pochyb, že se v létě, kdy se světová výstava konala, událo cosi magického, nicméně veletrh měl i své temné stránky. Během realizace snu se mnoho dělníků zranilo nebo zemřelo a jejich rodiny byly uvrženy do bídy. Dalších patnáct jich uhořelo a ze závěrečné ceremonie, která měla být největší oslavou století, se kvůli atentátníkovi stal obrovský pohřeb. Udály se i horší věci, i když ty vycházely na světlo pomalu a se zpožděním. Mezi vší tou krásou, kterou Burnham stvořil, se procházel vrah. Řada mladých žen, jež do Chicaga přilákala výstava a vidina nezávislosti, zmizela. Naposled byly spatřeny u zabijákova domu, nízké a podlouhlé parodie na vše, co bylo architektům drahé. Teprve po výstavě se Burnham a jeho kolegové dozvěděli o úzkostných dopisech, pátrajících po dcerách, které přišly do města a potom se odmlčely. Tisk spekuloval, že v oné budově musely zmizet celé zástupy návštěvníků výstavy. Dokonce i ostřílení novináři z Whitechapelského klubu, pojmenovaného podle londýnské čtvrti, kde působil Jack Rozparovač, byli v šoku z toho, co detektivové uvnitř nakonec našli, a že něco natolik děsivého mohlo tak dlouho zůstat v utajení. Ve světle racionálního vysvětlení ležela vina ve změnách, jež v té době městem otřásaly. Uprostřed všeho toho shonu bylo pochopitelné, že činy jednoho mladého pohledného lékaře zůstaly nepovšimnuty. I rozvážní muži a ženy však o něm s postupem času začali uvažovat jinak než jen racionálně. Onen muž totiž sám sebe označil za ďábla a prohlašoval, že jeho fyzická podoba se již začala proměňovat. Lidem, kteří ho předvedli před spravedlnost, se začala dít spousta podivných věcí, takže jeho slova zněla téměř uvěřitelně.

Těm, kteří věřili v nadpřirozené síly, byla dostatečným důkazem již smrt předsedy poroty.

Burnhamova noha bolela dál. Paluba duněla. Ať už jste byli na lodi kdekoliv, cítili jste sílu devětadvaceti kotlů Olympicu, prostupující celou kostrou lodi. Byla to konstanta, jež vás upomínala – dokonce i v luxusních kajutách, jídelnách a kuřáckých saloncích, u nichž konstruktéři vynaložili veškeré úsilí, aby vypadaly jako vystřižené z paláce ve Versailles nebo šlechtického domu z jakubovské éry, že jste na lodi, která pluje po široširé hladině modrého oceánu.

Burnham a Millet byli jedni z mála konstruktérů výstavy, kteří ještě žili. Mnoho ostatních už bylo po smrti. Olmsted a Codman. McKim. Hunt. Atwood – ten zemřel za podivných okolností. A potom ještě ona první smrt, se kterou se Burnham stále těžko smiřoval. Brzy už nezůstane nikdo, a tím výstava definitivně vymizí z živé paměti.

Který klíčový muž kromě Milleta ještě žije? Jenom Louis Sullivan: zatrpklý, nasáklý alkoholem, vzteklý kdo ví na co všechno. Nikdy mu však nebylo zatěžko zaklepat na dveře Burnhamovy kanceláře a požádat ho o půjčku nebo mu nabídnout nějaký obraz nebo skicu.

Alespoň že Frank Millet byl stále při zdraví, plný síly a jadrného humoru, který jim zpříjemňoval dlouhé noci během výstavby veletrhu. Steward byl znovu zpět. Výraz v jeho očích se proměnil. Omluvil se. Stále nemohl odeslat vzkaz, ale tentokrát znal důvod. Na Milletově lodi došlo k nehodě. Řekl, že Olympic míří plnou rychlostí na sever na pomoc a že dostali instrukce přijmout a ošetřit zraněné cestující.

Nic bližšího nevěděl.

Burnham pohnul nohou a tvář se mu zkřivila bolestí. Rozhodl se počkat na další zprávy. Doufal, že až Olympic dorazí k místu nehody, setká se s Milletem a ten mu poví nějakou fantastickou historku o jejich plavbě. V tichu kajuty Burnham otevřel svůj deník. Té noci se mu výstava vybavila v nezvykle živých barvách.

Velký knižní čtvrtek - vizuál.

Velký knižní čtvrtek - vizuál.

  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz