Tereza Boučková - Krákorám
Spisovatelka Tereza Boučková se v knize Krákorám rozepisuje ve čtvrté kapitole o listopadu 1989 poměrně obecně, ale věci rychle naberou spád. „Čtyři dny nato byly na Národní třídě vydatné srážky, ovšem nikoli ve formě deště nebo sněhu. Na hlavy spoluobčanů padaly pendreky!“ pohrává si Boučková se slovem srážky. „Podzim Léta Páně 1989 byl srážkově naprosto výjimečný,“ pokračuje ve stejném duchu.
Hlavní hrdinka Manuela ale není společenským změnám příliš nakloněná: „Žili jsme si kdysi tak pěkně spokojeně, hýčkáni životními jistotami – prací pro každého, zdravotní péčí zdarma a posléze důchodem, sice nízkým, ale pravidelným. Všichni jsme na tom byli stejně, všichni jsme táhli, jak se říká, za jeden provaz. A bohdá za něj zase potáhneme!“
Tereza Boučková - Krákorám.
Tereza Boučková - Indiánský běh
Události v další próze Terezy Boučkové sleduje čtenář očima hlavní hrdinky Alfy. „A když jsme začali zvenku otloukat dům polystyrénovou izolací, bylo sedmnáctého listopadu a na Národní třídě pendreky a obrněné transportéry, nechceme násilí! Davide! Davide! Nechceme násilí! Na Národní třídě krev.“
Autorka zmiňuje i případ Martina Šmída. Jedna z nejrozšířenějších fám té doby hovořila o tom, že při večerním zásahu policie ubyla mladého studenta. Zpráva se rozšířila a ještě víc přispěla ke špatné náladě obyvatelstva. „V neděli ráno už se to ví. U svatého Ignáce mše za Martina Šmída. Prý se to stalo v podloubí u jazykové školy. Tam u krvavé skvrny hoří několik svíček,“ píše Boučková.
Hrdinka se posléze dostane i na hlavní demonstraci na Národní třídě. „ A když se v hloučku překvapených plačících lidí objeví tlustí arogantní příslušníci Bezpečnosti, křičím: ,Vrazi! Vrazi! Vrazi! Vrazi!“ Agresivní tón a nechuť k režimu je v přímém kontrastu hlavní hrdince z autorčiny předchozí prózy Krákorám.
Tereza Boučková - Indiánský běh.
Bohumil Hrabal - Listopadový uragán
17. listopad si vybral jako dějiště své krátké povídky i Bohumil Hrabal. Ten události onoho dne několikrát přirovnává k pohřbu Jana Opletala: „A věděl jsem, že v Praze je povolena tichá demonstrace se svíčkami, průvod, který vyjde z kaple na Albertově a půjde tou cestou, kterou byla nesena rakev s pozůstatky studenta Jana Opletala, který byl zastřelen osmadvacátého října 1939 v Praze německými okupanty,“ píše.
Sám se Opletalova pohřbu zúčastnil, vzpomíná. Má ale strach, že vše dopadne jinak než tehdy. Má strach z následků. „A já se, Dubenko, bojím, že to bude trochu jinak, protože tam podle celého komplexu budov na Karlově stojí těžká mechanika ministerstva vnitra a v přilehlých ulicích už stojí auta, takové klece na převoz vězňů anebo lidí, pochytaných při posledních pražských demonstracích.“
Události se ale nezúčastňuje, pouze ji sleduje v televizi. „...a byl tam průvod studentů, vedených samotným Vasilem Mohoritou, kráčeli vážně naznačenou svíčkovou trasou od prosektury, odkud byly ostatky Jana Opletala před padesáti lety neseny, ale tenhle průvod se svíčkami kráčel až na Slavín a tam kolem pamětní desky básníka Karla Hynka Máchy dokonce sám Vasil Mohorita položil svíčku s několika studenty...ale těm hodným studentům šel vstříc ještě větší průvod sice studentů, ale nekalých živlů, jak řekl komentátor...,“ píše dál Hrabal.
Název povídky Uragán zde evokuje silný vítr, který zboří staré pořádky a nastolí něco nového, svěžího.
Bohumil Hrabal - Listopadový uragán.
Ivan Klíma - Čekání na tmu, čekání na světlo
K tématu revoluce se autor vyjadřuje ve třetí kapitole. Hrdina této prózy je kameramanem, který různé demonstrace běžně natáčí. Proto ho ani ta listopadová nemůže vyvést z míry. Nebo snad ano? Vypisuje požadavky demonstrujících a „ani jeden z těchto požadavků by se ještě před několika dny nikdo neodvážil vyslovit, natož napsat a veřejně vylepit na místě, které se dalo považovat za střed města, a i kdyby se snad přece jen odvážil a uspěl, ten nápis by byl odstraněn rychleji, než by si jej kdokoliv stačil přečíst“. Z pozice své práce ale události příliš neprožívá.
Odcizení mu ale dlouho nevydrží. „Sledoval s úžasem anebo ještě spíše s nedůvěrou tu podivnou proměnu, která ty donedávna bité a polévané proudy vod z kropicích vozů teď stavěla k mikrofonům, z nichž oslovovali shromážděné zástupy, a která těm donedávna mlčícím a přikrčeným dovolovala jásat, zatínat pěsti anebo zdvihat dva prsty a zvonit klíči na znamení očekávaného vítězství,“ píše Klíma ústy svého hrdiny.
Kameraman si ale v porevoluční Praze nepřipadal doma. „Poslední dobou ho napadalo, že aniž opustil zemi, stal se v ní cizincem. Ne že by zmizely všechny známé tváře, ale pod těmi tvářemi se objevili jiní lidé. Motýli vylétli ze svých nevzhledných kukel a s narůstajícím obdivem ke své nové podobě se rozhlíželi, kde by se usadili. Dokonce i v reklamní společnosti, jejímž spolumajitelem se stal, se kromě Sokola objevili takovíto cizinci. Usmívali se na něho a mluvili o tom, co budou společně podnikat. Vyjadřovali důvěru v jeho dovednost a v jeho nápady, ačkoliv nejspíš nikdy neviděli ani jeden jeho film, jen tušili dobrý obchod... Byl cizincem. Jeden mezi mnoha, kdo se tu teď objevili, buď aby loupili, podnikali, anebo jen jako diváci zaplňovali pohyblivé hlediště. Dokonce i kamera, kterou s sebou většinou vláčel, byla znakem jeho cizineckého diváctví, jež nerozlišovalo podstatné od nepodstatného...,“ dodává Klíma.
IVan Klíma - Čekání na tmu, čekání na světlo.
Vlastimil Třešňák - Klíč je pod rohožkou
Pánové Moritz a Prag, hrdinové Třešňákova románu, sledují pražské události v New Yorku v televizi. Události 17. listopadu připodobňují k dětské křížové výpravě. „Děti. Průvod dětí, taková na hlavu postavená dětská devátá křížová výprava... Děti, školáci, gymnazisti, studenti. Už se stmívalo, nenesli nic než svíčky a kytky, byl to jejich den... Před padesáti lety a včera...,“ povídají si.
Demonstranty, děti na křížové výpravě, zde staví do přímého kontrastu k ostrým členům bezpečnosti. „ „...chvíli tam proti sobě stáli, mezi Domem dětské knihy a místem, kde se pořádají maškarní bály. Z jedné strany květiny a zapálené svíčky, z druhé strany napřažené gumové obušky a za plexisklovými štíty vydlabané dýně s pohaslýma očima... Děti postavily hořící svíčky na dláždění, mezi tramvajové koleje, a květiny podaly tomu vydlabanému kordónu obušků a dýní proti sobě. Zvedly ruce nad hlavu a volaly: Máme holé ruce! Máme holé ruce! A pak už bylo z podloubí, kam je dýně natlačily, slyšet pouze ,rup´ a ,rup´ a nadávky a nářek a prosby...“
Vlastimil Třešňák - Klíč je pod rohožkou.
