Kurátor Petr Nedoma využil své znalosti mezinárodní výtvarné scény, aby se zamyslel nad významem figury v současném umění. Ten se v průběhu tisíciletí a staletí postupně proměňoval a vývoj se v posledním století v tomto směru stále zrychloval a dosud zrychluje. Důležité pro něj byly technické objevy výrazně ovlivňující způsob uměleckého vyjádření. Některé moderní umělecké směry figuru výrazně redukovaly, až se stala jen jakýmsi znakem, do nějž se sdělení soustřeďovalo. Jiné tendence ji dokonce zcela zavrhly.
  |
Figura jako prostředek k vyjádření jasného tématu
Mezinárodní proud nové figurace ji zase po delší nadvládě abstrakce různého druhu rehabilitoval. V dnešní době zůstává figura stále předmětem zájmu umělců, jen jejím prostřednictvím vyjadřují jiné představy, myšlenky a souvislosti. Užívají nejrůznější média, někdy propojují klasické sochařské postupy s novými, jindy se vracejí k tradičním metodám, ale užívají je odlišným způsobem než v minulosti.
RECENZE: Space Maker Petra Pisaříka. Sousedství krásy a ošklivosti v Rudolfinu |
Ukazuje se, že ani tak nezáleží na technikách jako hlavně na schopnostech umělců vystihnout situaci ve společnosti, postavení jedince v různých politických systémech. Někteří dokážou svůj pohled na současný překotný a místy nepřehledný vývoj vyjádřit s jemnou ironií a citlivě reagují na události formující dnešní svět, který se zdá být přes obdivuhodný vědecký a technický pokrok stále drsnější a surovější k osudu jednotlivců nebo jejich skupin. Tak třeba Ron Mueck vyjadřuje ve své soše Muž ve člunu (2002) nejistou budoucnost, kterou osamělý „mořeplavec“ v dálce vyhlíží. Sochařův sarkastický a kritický pohled na svět je zároveň plný smutku z toho, jak si lidé nedovedou či nechtějí vzájemně porozumět a pomoct. Yinka Shonibare využívá propojení zdánlivě nespojitelných technik (Květinový oblak I, 2006). Sice vypovídá o kráse ženského těla, ale přitom opět zaznamenáme ironický osten a navíc návrat k dekorativismu, který si již po několik desítek let po svém někdejším důrazném odvržení meziválečnou avantgardou zase v umění získává své nezpochybnitelné místo.
Paloma Varga Weisz nám svou Padající ženou (2004) připomíná, že současný život může být akrobatickým výkonem a zároveň má často více tváří, z nichž některé zůstávají záměrně skryté. Isa Genzken zase naznačuje, že všichni máme určitou životní roli, kterou nám buď ostatní vnutí, nebo si ji naopak vybojujeme. Melik Ohanian zaznamenává určité okamžiky charakterizující všední skutečnost.
Výstava se otevírá plastikou On(Měděná zelená) Dána Michaela Elmgreena a Nora Ingaara Dragseta z roku 2013. Socha nejenom že svou dokonalostí připomíná klasické antické umění a evokuje i kodaňskou plastiku Malé mořské víly. Představuje ale i zjemnělého muže a místo z bronzu je z polyuretanu. Technicky dokonalé řešení svědčí o tom, že dnes je po této stránce možné takřka všechno, ušlechtilé materiály lze nahradit umělými hmotami, které jsou vizuálně k nerozeznání. Jen myšlení lidí a jejich vztahy vycházejí ze stejných základů a nemění se.
Pestrá škála uměleckých názorů
Za zmínku jistě stojí výjimečná osobnost Antonyho Gormleyho, který dokáže ve svých sochařských instalacích nesmlouvavě vystihnout všechny negativní stránky současného a nejen současného způsobu života. Především bezohlednou snahu za každou cenu se prosadit bez ohledu na ostatní. Jediným zástupcem českého umění je tu Krištof Kintera (Modlitba za ztrátu arogance, 2013), který osvěžil mezinárodní uměleckou scénu svým, řekl bych, typicky českým humorem. Zároveň však kritizuje současnou společnost, chování lidí a především ztrátu zájmu o druhé.
Výstava přibližuje část současného figurativního umění a každopádně stojí za návštěvu, i když výběr by samozřejmě mohl být zcela jiný. Je ovšem zajímavou výpovědí o dnešku, v níž se autor koncepce snažil přiblížit různorodé technické přístupy, užití rozmanitých výrazových prostředků, a především pestrou škálu uměleckých názorů.
A Cool Breeze Galerie Rudolfinum Praha kurátor Petr Nedoma Do 11. srpna 2019 |
