Vesmírné disputace v plzeňské Alfě. Má každý pravdu svou?

Inscenace v Alfě nese obměněný název Pravdu má každý svou (?) a zkoumá zábavným způsobem bláznivou existenci gnozeologických paralel.

Projekt, určený dětem nad dvanáct let, začíná církevním soudem nad Giordanem Brunem, mniši v kápích vyzývají ve sborově zpívaném obvinění nekonvenčního filozofa k odvolání jeho panteistického názoru. Hrdý učenec (Petr Vydarený) tak však neučiní, hrábne do strun elektrické kytary, ozve se riff z Kashmiru od Led Zeppelin a odchází na hranici (upálení je jevištně realizováno shořením papírové kacířské čepice). Po tomto vznešeném, lehce didaktickém entrée dojde k prudké, velmi profánní proměně variací na téma pravda. U střídavě se rozsvěcujících stolků sedí nad počítači bryskně převlečení herci a chatují nehorázné hlouposti, diskutuje se například o ochraně před negativními vlivy z vesmíru pomocí vrstvy alobalu na hlavě a podobně.

Později se prosadí energický Mike v přesvědčivé kreaci Daniela Horečného, který nastoluje problém placatosti Země a snáší pro to řadu bizarních důkazů. Vytasí se i s obviněním NASA z podvrhu přistání člověka na Měsíci, načež dojde k nejinvenčnější části produkce, předvádění toho, jak obrazové zpodobení podvodu bylo nafilmováno ve zlínských (!) ateliérech (v době Armstrongovy mise se jim ovšem ještě říkalo gottwaldovské). Režisér údajné mystifikace ve rtuťovitém podání Josefa Jelínka organizuje akci, na jevišti je náhle řada techniků a asistentek, kameraman, maketa kosmické lodi i figurka kosmonauta, do skafandru – pro detailní záběry – je navlečen herec Martin Bartůšek. Vzniká řada půvabných situací, zde invence loutkářů (byť se o loutkovou inscenaci nejedná) nezapře letitou praxi s objektovými hrátkami. Lehce „náctileté“ publikum ani nedutá (ostatně bylo zjevně zaujaté během celé produkce).

Horečného Mike má, zdá se, všechny trumfy v rukávu, jako další důkaz hodlá lidstvu přinést poznatek ze svého letu vzhůru nad oblaky, kde se z výšky přesvědčí o placatosti Země (Mike Hughes se o to skutečně pokusil a při svém vzletu v roce 2020 zahynul, jeho smrt slouží jako další voda na mlýn pro snovatele konspiračních teorií). Raketa, do které usedá, oplývá insitním půvabem, výtvarník Kamil Bělohlávek použil k jejímu „sestrojení“ i klasickou plechovou popelnici.

Přípravu ke startu provázejí kvazipatetické sborové zpěvy Mikeových sympatizantů („plochozemců“) jako bizarní paralela k soudu nad Brunem. Však se po Mikeově smrti oba setkávají, neohrožený pseudoteoretik se k filozofovi hlásí (inscenací prostupuje jako leitmotiv Brunovo „upálit neznamená vyvrátit“), renesanční myslitel však z kontaktu evidentně nadšený není. Inscenace nekončí žádným proklamativním ponaučením, nevylučuji, že někteří diváci by ji mohli chápat jako dílko sympatizující s plochozemci, podezříval bych však z toho spíš některé dospělé než reprezentanty dětského publika.