Výzkumu organizovaného Durhamovou Universitou, deníkem The Guardian a mezinárodním knižním veletrhem v Edinburghu se zúčastnilo 181 spisovatelů. Spisovatelka Enid Blytonová kdysi prohlásila, že děj svých knih dokáže bez problému slyšet a sledovat. Výsledky výzkumu ukázaly, že dost možná nešlo jen o metaforu.
„Slyším je ve své hlavě. Mají rozdílné intonace i hlasová zabarvení. Dokážu slyšet, jak si spolu v mé hlavě povídají, a určit, kdo z nich zrovna mluví,“ prohlásil jeden z účastníků výzkumu.
Jiný to popsal takto: „Občas mi mé postavy říkají, že to co s nimi v knížkách zamýšlím, není úplně správné, že by takto nikdy nejednaly nebo nemluvily. Většinou jim neodpovídám.“
56 % zúčastněných také přiznalo, že cítí stejné senzorické vjemy (hlavně vůně), jako jejich postavy. V tomto mají určitě lepší výchozí situaci spisovatelé románů z voňavého venkova oproti autorům krvavých detektivek. 15 % spisovatelů tvrdí, že si s postavou či postavami ve své hlavě dokážou cíleně popovídat.
I když někteří autoři situaci vnímali tak, že jejich postavy žijí vlastním životem, vědci zdůrazňují, že je téměř vyloučeno, aby si sami autoři pletli fikci se skutečností. Z výsledků vyplývá, že spisovatelé nemají větší sklony k halucinacím než zbytek populace.
„Hlasy v hlavě a jiné podobné jevy nejsou samy o sobě příznakem mentálních poruch. Výsledky vypovídají o stavech, ve kterých představivost pracuje na plné obrátky. Některé z nich mohou obrazně řečeno vymknout kontrole. Jde o zdravý a bezpečný stav, jež může lidem pomoct s vytvářením fikce,“ píše se ve zprávě z výzkumu.
