Jen hlavní centrum vídeňského výtvarného života, galerie Albertina (relativně nedlouho rozšířená o další budovu Albertina Modern) nabízí v současné době kromě své samozřejmě pozoruhodné stálé sbírky šest aktuálních výstav, z nichž většina stojí za pozornost. V rámci úspory času lze při případné jednodenní návštěvě vynechat kresby Gustava Klimta ze sbírky Albertiny a obrazy a grafiku rakouského umělce Hanse Weiganda, který až příliš násilně a okatě kloubí rukopis, připomínající rytiny z 19. století a la ilustrace verneovek s motivy alternativní kultury do v podstatě popartového celku, sice poměrně osobitého, ale poněkud prvoplánového.
Až do 4. září lze v Albertině Modern zhlédnout výstavu kontroverzního čínského umělce a disidenta Aj Wej-weje. Velkorysá retrospektiva má působivou instalaci a ukazuje řadu jeho ikonických děl. Stojí za vidění i přesto, že u tohoto tvůrce nikdy není jisté, kde končí nápad a nosná idea a kde začíná schéma a dokonce póza. Jestliže je ale jednou z podstat moderního umění provokace, Aj Wej-wej je bezpochyby jedním z jeho hlavních exponentů.
„Klasická“ Albertina se tradičně věnuje i fotografii a tentokrát sáhla ke skutečně skvělému tvůrci, německému fotografovi Michaelu Schmidtovi. Skvělý dokumentarista i portrétista zachytil život zejména v Berlíně s časovým těžištěm od sedmdesátých do devadesátých let – včetně kontrastu západní a východní části, poválečného stavu architektury, a v neposlední řadě také života berlínské kontrakulturní scény. Čas na návštěvu výstavy je do 26. června.
Až do 21. srpna lze v suterénu Albertiny shlédnout malou, ale velmi působivou výstavu ukrajinského fotografa Mykhayla Palinchaka (nar. 1985), který od února dokumentuje velmi syrovým způsobem válku ve své zemi. Síla snímků v expozici vyniká v dialogu s válečnými kresbami Franciska de Goyi z albertinské sbírky, které jsou nainstalovány proti Palinchakovým fotografiím. Nápad je to možná „na první dobrou“, ale v současné situaci skutečně působí mimořádně silně.
Dva velikáni
Hlavní a bezesporu nejzajímavější probíhající výstavou v Albertině je ovšem ta, věnovaná Edvardu Munchovi. Slavný norský modernista je zde pojat prostřednictvím šesti desítek obrazů nejen jaksi „sám za sebe“, ale v první řadě jako tvůrce inspirující řadu svých následovníků. Návštěvnicky nejvděčnější je bezesporu jeho ohlas ve tvorbě Andyho Warhola, ať už v jeho sérii různobarevných variací nejslavnějšího Munchova obrazu Výkřik, nebo spojených verzí Madony a Autoportrétu s rukou kostlivce, vesměs ikonických děl, která zde s výjimkou Výkřiku vidíme i v autorově originále. Hodně blízké, byť nikoli warholovsky doslovné jsou variace německého malíře Georga Baselitze, další vystavení výtvarníci se Munchem inspirují volněji, zejména ponurou atmosférou a tematikou svých děl (Miriam Cahn, Peter Doig, Marlene Dumas, Tracey Emin a Jasper Johns).
Samotné Munchovo dílo je prezentováno s důrazem na malbu – jeho neméně výrazná grafická tvorba byla v Albertině „ve velkém“ vystavena v roce 2015. Ve spolupráci zejména s norskými uměleckými institucemi, ale i soukromými sběrateli, vystavuje Albertina řadu slavných Munchových obrazů a k vidění je už jen do 19. června.
Ve stejný den bohužel také končí výstava v další významné vídeňské galerii, Kunstforu. Je věnována vlivnému anglickému všestrannému výtvarníkovi Davidu Hockneymu a byla připravena zejména ze sbírek londýnské galerie Tate. Retrospektivní expozicí se výrazně táhne queer tematika – Hockney se se svou homosexualitou nikdy netajil, i v dobách, kdy byla v Británii trestná. Výstava autora prezentuje v různých obdobích jeho tvorby, nabízí vlastně nejméně pět zcela rozdílných tvůrčích poloh, z nichž některé s ostatními ani okrajově nekorespondují (na jedné straně například práce s abstraktními tvary, na druhé až hyperrealistické figurativní malby). Ačkoli ne ve všech vystavených pracích je Hockney absolutně přesvědčivý, výstava jednoho z na aukcích nejdražších žijících umělců rozhodně za zhlédnutí stojí.
