V pondělí začal stylově Bachem a uvedl ho historkou ze života Pabla Casalse, fenomenálního španělského cellisty, který šest Bachových suit pro koncertní pódia prosadil.
„Každý den hrál jednu suitu, v pondělí začal první a tak došel až do soboty... A v neděli hrál znovu první, svou nejoblíbenější.“ Capucon hrál také Suitu č. 1 hodně s akcentem na barevné možnosti, jeho Bach byl snad až příliš francouzský. Jeho tón je ale neodolatelný.
Má vlast na křižovatkách kultur. Orchestr složený z arabských a izraelských hudebníků zahájil Pražské jaro |
Zcela jiné možnosti violoncella pak ukázala skladba Henri Dutilleuxe Tři strofy na jméno Sacher, věnovaná Paulu Sacherovi, legendárnímu mecenáši hudby a zejména soudobých skladatelů. Psali pro něj ti nejlepší, včetně Martinů – a Duttilleux patří k nejzajímavějším osobnostem francouzské hudby po druhé světové válce.
Capucon měl ještě možnost skladatele zažít osobně a na skladbách s ním pracovat. A v jeho provedení se skutečně zdálo, že violoncello nemá barevné limity. Je to hudba volně navazující na impresionismus, jehož hlavní tvůrce Debussy byl na programu v úterý. Také jeho sonáta z roku 1915 je neuvěřitelně moderním dílem, které sólista provedl s jedinečnou lehkostí.
Snivost i dramatičnost
Naprosto imponující byly ale v Capuconově provedení velká základní díla cellové literatury. V úterý sonáty pro violoncello a klavír Johannesa Brahmse a Césara Francka a v pondělí Sonáta pro sólové violoncello Zoltána Kodályho. Toto dílo imituje neuvěřitelným způsobem řadu nástrojů, které jsou doma v maďarském folkloru, a celé dílo je strhujícím způsobem vášnivé a dokonale vystavěné. Tento hudebník ale nikdy neopouští jistou francouzskou noblesu a nejde až na dřeň do barbarských rytmů – technicky ovšem byl naprosto dokonalý.
Krásný tón není jen věcí nástroje, i když i tem má mimořádný – violoncello z dílny Mattea Goffrillera z roku 1701. V úterý měla svůj podíl také absolutní souhra s pianistou Jeromem Duerosem, který pro každou skladbu našel odpovídající tón. V polyfonicky stavěné Brahmsově sonátě se dokonale střídaly hlasy. A v závěrečné sonátě A dur Césara Francka dovedli propojit snivost s dramatičností i lyriku s čitelnou stavbou. O svém nástroji Capucon říká, že nemá limity – ale především je nemá on jako hráč a interpret. Přitom bezhlavě neexperimentuje, jeho nástroj zní vždy měkce, tmavě, bohatě a aristokraticky.
V Pražské křižovatce jednotlivé skladby velmi živě a neformálně uváděl, včetně přídavku z dílny Capuconova žáka a mladého španělského skladatele. A na úplném začátku hrál Casalsovu oblíbenou katalánskou píseň jako prosbu za mír. Koncert tedy nebyl monologem violoncella, ale živým setkáním s umělcem na pódiu. V úterý se mluvilo méně, nicméně Capucon přizval do svého koncertu mladého francouzského pianistu a stipendistu své nadace, aby po přestávce provedl dvě Debussyho skladby. Dva klavíristy pak vtipně zaměstnal i při přídavku, kde ho nejprve doprovázeli oba, a nakonec s nimi hrál „šestiručně“ Rachmaninova.
Oblíbený host v novém světle
Gautier Capucon tu zdaleka nebyl poprvé, patří k oblíbeným sólistům Semjona Byčkova a před lety ho pozval i Jiří Kout. Ale nikdy jsme nemohli jeho umění sledovat v takové celistvosti, v hudbě od baroka po současnost, a vidět i jeho schopnost navázat kontakt s publikem.
Ve světě koncertuje s pianisty Marthou Argerich či Jeanem-Yvesem Thibaudetem, Danielem Trifonovem i Yujou Wang. V mládí hrál často také se svým bratrem Renaudem Capuconem, jenž je neméně skvělým houslistou. Dnes hraje víc třeba s Lisou Batiashvili, Leonidasem Kavakosem či Ébene Quartetem.
Podobně jako Mstislav Rostropovič inspiruje vznik nových skladeb a připomněl ho i koncertem k 30. výročí pádu Berlínské zdi. Angažuje se v několika nadacích na podporu mladých talentovaných hudebníků na počátku kariéry i na koncertech pro školy. Dodejme, že pochází ze savojského města Chambéry v Alpách, z rodiny milovníků hudby a lyžování. A jeho letošní pražská rezidence zahrnovala ještě středeční vystoupení s orchestrem City of Birmingham v Elgarově koncertu.
