E-Werk založil neziskový poskytovatel elektřiny Performance Electrics GmbH, Pablo Wendel se svou partnerkou a kurátorkou Helen Turner, v původní černouhelné elektrárně fungující od roku 1913 až do konce éry NDR. Při otevření zdůraznili, že jejich prvotní a zatím nejambicióznější snahou je obnovit provoz elektrárny: „Elektřina je něco, k čemu máme všichni přístup a užíváme to, aniž bychom tomu rozuměli. Lidi viděli v elektřině vždycky něco ďábelského. Ale bez elektřiny by nebylo umění.“
Jak tedy v E-Werku vzniká? Termální dekompozicí, nazývanou biomass pyrolysis, se zpracovávají borovicové třísky dodávané místními byznysmeny. Dřevní odpad se pak zahřeje na extrémní teplotu a poté zchladí v reaktoru. Získaná energie se nevyužije jenom v přilehlé galerii, studiích a dílnách, ale bude se prodávat i soukromým klientům a do národní německé sítě, což by ve výsledku mohlo financovat celé centrum. Impozantní čtyřpatrová betonová budova je obklopená prostrantvím o deseti tisíci čtverečních metrech, na nichž budou vznikat další objekty. Wendel a Turner strávili hodně času vymýšlením detailů, které by mohly udělat budovu atraktivnější.
Spojením brutální funkčnosti industriální německé architektury, především ve sto let starém technickém zázemí elektrárny, s prvky art deca a art noveau vytváří jedinečnou estetiku.
Kromě funkční elektrárny také pivovar a pražírna kávy
E-Werk nechce jenom nabízet veřejnosti alternativu obnovitelné energie namísto dominantních dodavatelů, ale dokázat, že alternativy jsou skutečně možné. „Jsme legitimní dodavatelé energie, ale taky děláme něco trochu podvratného. Je to jako když vléváme dávku homeopatika do elektrické sítě,“ říká Wendel.
Plánují také využít energii rezervoirů horké vody k výrobě piva a pro pražírnu kávy. Zbylý mulč ze dřeva se spotřebuje jako půdní hnojivo.
Pokud je to možné, Wendel „zachraňuje“. Je to v jeho mentalitě. Získává z druhé ruky stroje, materiály a znalosti z místních zdrojů; stále v okolí žije mnoho lidí, kteří v továrně pracovali. „Naše společnost plýtvá. Vyrábíme věci tak, aby zastaraly, my je mohli vyhodit a prodávat věci nové. To je nemocné. To je kapitalismus. Dá se to dělat taky jinak,“ míní.
V nejvyšším patře budovy se pronajímá sedm ateliérů, metr čtvereční za tři eura padesát, v Berlíně to vyjde desetkrát tolik. V přízemí jsou dva velké galerijní prostory s bílými stěnami.
Ukáže se, jak efektivním nástrojem změny E-Werk bude ve světě umění i energetického průmyslu. Jestli se projekt bude zamlouvat uměleckým institucím a jestli se stanou klienty Performance Electrics GmbH. Ale je bez diskuse, že získat poskytovatele obnovitelné energie je dnes pro kulturní instituce otázkou přežití. Například Tate v červenci oznámila, že plánuje přejít na tarif zelené elektřiny ve všech svých galeriích v UK, což bere jako součást svého závazku omezit produkci uhlíkové stopy. Ale energie je ohromný byznys s obrovskými penězi a zakořeněnými zájmy. Změny však nenastanou, když se zalekneme potíží a přijmeme status quo. Jak říká Wendel, když si ve strojovně prohlíží své mozoly: „Je to těžká práce, ruce vám krvácejí, ale musíte to udělat.“
