Všichni jsou hodní a zlí. V inscenaci Lobby Hero se přirozeně mísí tragika i komično

Realistické drama Lobby Hero, které má chvílemi blízko i ke konverzačce a situační komedii, napsal Lonergan už v roce 2001 a již předtím se proslavil hrou The Waverly Gallery, za niž byl nominovaný na Pulitzerovu cenu, a i Lobby Hero získala řadu nominací na prestižní ceny. Je docela zajímavé, že sedmnáct let stará hra má stále svou aktuálnost – dotýká se nejenom sexuálního obtěžování, ale i šikany v práci a rasismu, ale jsou to témata vedlejší, do kterých se autor nepokládá, jak bývá dnes někdy zvykem, a i proto vyznívají přirozeně a přesvědčivě.

Lobby Hero je hra bez hrdinů a každá ze čtyř postav je v něčem nedostatečná, stejně jako má své klady. To vše se samozřejmě vyjevuje pozvolna a každý také jinak vnímá, co je morální a co ne. Ovšem ve chvíli, kdy o sebe tito nehrdinové křísnou, nastává konflikt, který každý řeší jinak. Ani dobře, ani špatně. Přitažlivost hry spočívá právě v tom, že velmi prostě ukazuje, jak jsou lidé neodhadnutelní a že nic na světě není černobílé. Lonergan v této hře podává zprávu o lidské přirozenosti a citech, které se ocitají v konfrontaci s morálkou. Nehledě na to, že všechny čtyři postavy jsou ochránci bezpečí (dva jsou zaměstnanci bezpečnostní agentury, dva policisté), což hře dodává další zajímavý rozměr. Měli by za všech okolností hájit právo a morálku a chovat se bezúhonně, ale všichni jsou v určitém okamžiku ochotni od zásad ustoupit, všechno zbagatelizovat a výsledný kompromis vydávat za pevný postoj.

Divadlo je tekutý písek, říká herečka Jana Stryková

Děj má téměř klasický půdorys, odehrává se v recepci newyorského činžáku a také na ulici před ním. V recepci dlí dva „sekuriťáci“ – snílek Jeff (Petr Uhlík) a důležitý rozumbrada William v podání Kryštofa Rímského. Kolem pravidelně brousí policejní hlídka, kterou tvoří nadřazený a primitivní Bill (Jan Jankovský) a jeho nezkušená mladá, ale ambiciózní parťačka Dawn (Zuzana Truplová). Vyústění tragikomické zápletky, která se pak odehraje v krátkém časovém úseku, zůstává otevřené. Jen se vyhrocuje pocit absurdity a zůstávají otázky – kde končí loajalita a začíná lež, existuje vůbec nějaké vodítko ve složité situaci, co je dobro a co zlo.

Lonergan má také mimořádný cit pro dialog, řeč jeho postav je živá, autentická. A situace mají spád a napětí a je příjemné, že Prušinovský udělal všechno pro to, aby charakter textu zachoval, ničím ho neověsil, jen promyšleně směřuje do středu situací a dává prostor hercům. Inscenace má také spoustu vtipných míst počínaje Jeffovým blbnutím, zvlášť když je sám, nebo Dawninou směšnou vzpourou vůči Billovi konče. Režie realistické ladění hry přiznává a využívá všech jeho předností. Je to možná trochu televizní režie, ale textu sedne.

Výborně zde také funguje scéna Lukáše Kuchinky – banální interiér recepce s pultem, křesílkem, počítačem a výtahem je vhodným prostředím pro výbuch osobních dramat. Prosklené dveře s dvěma křídly umožňují vidět projekci živé ulice v časové smyčce, k realistickému stylu to pěkně sedne. Město za sklem je anonymní, vzdálené a cítit se v něm sám je skoro samozřejmé. A takové jsou i postavy hry, ztracené ve svých představách a snažící se uvěřit, že ti druzí jsou lepší a dostanou od nich návod na život. Jeff vzhlíží k Williamovi a je zklamán, Dawn zase k Billovi a dopadne stejně. Jeff je traumatizovaný vztahem s despotickým otcem a má za sebou řadu malérů. V podání Petra Uhlíka mluví a mluví, nevhodně vtipkuje a šaškuje, ve svých pohybových kreacích skoro připomíná větrný mlýn na ledě. Je dychtivý, plný citu a snadno zneužitelný. Stejně tak ale je zbabělec neschopný přijmout svou zodpovědnost.

Všechno vlastně začíná, když se William Jeffovi svěří s obviněním svého bratra z vážného zločinu, William by mu měl poskytnout alibi, i když s ním nebyl, je přesvědčený, že bratr nic nespáchal. Navíc bratr má mizerného obhájce. Je tu ještě jeden detail: William je v originále Afroameričan, což tvůrci šikovně změnili na Portorikánce a nikdo se nemusel natírat na černo. Kryštof Rímský je jako William skutečný nešťastník, vůči Jeffovi má ochranitelský, mentorský vztah, je otcovsky rozšafný až otravný, v závěru chce být zlý a nemilosrdný, ale nedokáže to, jen tak nehrdinsky rozbředne. Bill (Jana Jankovského) je přesná studie sebevědomého, nabušeného omezence. Je hrubý a zneužívá své postavení, ale i on má svou představu spravedlnosti. Mladá policistka Dawn je v podání Zuzany Truplové nejprve vůči Billovi submisivní, obdivuje ho a lichotí jeho egu, což on povýšeně přijímá s hloupými chlapáckými plky. Dawn působí jako ztělesnění nejistoty, ale rychle vytáhne drápky a v nové situaci se chce komfortně zařídit, ovšem ani ona není žádným vítězem.

Lobby Hero je dobrá dramaturgická volba a Jan Prušinovský, který je sice známější jako televizní a filmový režisér, má pro divadlo cit. Už před několika lety například nastudoval v A Studiu dramatickou črtu Obludov jako hořce směšnou sondu ze života vesnických outsiderů-magorů. Lobby Hero není tak přímočará, má určitý filozofický podtext, ale tragika a komično se v ní také mísí a režii tahle poloha vyhovuje.