Čtvrtek 17. června 2021svátek má Adolf 14 °C skoro jasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Všimnout si, prožít, napsat. V knihách Pavla Zajíčka je život riskantní rovnicí

Pavel Zajíček v roce 2015. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pavel Zajíček v roce 2015. | foto: Post Bellum

PRAHA Česká undergroundová kultura sedmdesátých a osmdesátých let, to jsou v první řadě Egon Bondy, Ivan Jirous, Jiří H. Krchovský, Pavel Zajíček. Anebo naopak: Zajíček – a pak ti druzí.

S odstupem času se to jeví čím dál zřetelněji: Zajíčkovy práce, a nejen ty literární a hudební, ale i výtvarné, ční ve zdejší kulturní krajině posledního půlstoletí jako monolit. Umanutě, nezdolně, po svém. A taky trochu temně, výhružně. Mají každopádně komplet vlastní řeč, ručenou čím jiným než vlastním dobrodružným životem. Nedávno bylo Pavlu Zajíčkovi sedmdesát.

Pavel Zajíček a Vladimír Lábus Drápal
Pavel Zajíček.

Věčně v pohybu

Začínal před půlstoletím. S dlouhými vlasy a hluboce zasněným pohledem. Mág, šaman, vizionář. Začínal s hudbou: pod hlavičkou DG 307 servíroval posluchačům zvuky a hluky, šepoty a výkřiky, konkrétní muziku, kde kategorie hudební nástroj zahrnovala cokoli, třeba valchu, plechy, psací stroj. Šlo hlavně o sdílený pocit, že život je jinde. Jednak mimo klasicky psané songy, jednak mimo dobovou realitu, která se spokojeně kolébala na vlně trpnosti, šedi a bezčasí. Zajíček byl od počátku rozhodně „anti“. 

Ve svých textech se propadal do tehdy zakazovaných kontextů: vynášel na světlo svoje sny, napájel se z dávných mýtů, odkazoval volně k surrealismu, potažmo imaginativnímu umění. V jeho verších se vlnilo moře, kameny trčely z pustého kraje, prostor zalévalo tísnivé mlčení vesmíru. Represe přišly obratem. Básník šel před soud a v šestasedmdesátém na rok do vězení „za výtržnictví v organizované skupině“. Další represe následovaly po podpisu Charty 77. „Byl to čas bez budoucnosti,“ napsal Zajíček později v knize Zápisky z podzemí, „čas štvaný zvěře, čas podivnejch lidskejch osudů, kdy přítomnost páchla stihomamem, nárazy do zdí i do mříží a zároveň voněla přátelstvím, vnitřní extází, naivitou, tvorbou zdánlivě nemožného, hravostí, láskou.“

Od Jirouse ke Klímovi

V osmdesátém roce odešel básník z Československa: nejdřív směr Švédsko, později Spojené státy americké. Psal, kreslil, maloval, realizoval objekty; v jednom i druhém se míhaly ulice, člověk, blesky, paměť, láska, život a smrt. Exil Zajíčkovo dílo posílil o další fazetu: pocit vyděděnce, bezdomovce, existence ve věčném pohybu.

Když se na kraji devadesátých let vrátil do Čech, obnovil DG 307. Míň hlukové zběsilosti, víc kultivovaného, někdy až písničkového formátu. A začal víc psát. A taky publikovat knižně: jednak věci z minulých dvou dekád, jednak texty zbrusu nové. Z rýmovaného verše přešel Zajíček záhy na formát útržkového psaní, deníkových zápisů, torzovitého filozofování na existenciální základně.

 Na rozdíl třeba od zmíněného Ivana „Magora“ Jirouse psal ale vždycky monologicky; žádné dialogy s bohem, rodinou, přátelskými kruhy. Vždycky sebezpyt, ovšem abstrahovaný, zobecněný. Chvíle jasu, chvíle tmy. Byl v tom blízko filozofii solipsismu Ladislava Klímy, ostatně autora, který zažíval v sedmdesátých a osmdesátých letech v českém undergroundu svou renesanci.

Ovšem Zajíček jasně viděl limity takových monologů. Netrvalo dlouho a na vrata jeho textů zabušila fatalita, pocit vyčerpání a marnosti lidského bytí, pocit, že všecko se nevyhnutelně opakuje, motá v soustředných kruzích. Rozmluvy s vlastním stínem básníkovi najednou připadaly jako „mdlý existenciální žvásty“. Zatímco dřív tu byly okamžiky vytržení, vteřinové zázraky, bytostný úžas, teď převážil dojem, že se všude kolem rozevřela propast.

Roztrhanou, spontánně vyvěrající řeč vystřídalo málem mlčení. Zajíček zalistoval učebnicí zen-buddhismu a vzal za svou mantru „Nechat to plynout.“ Když se v roce 2016 dramaticky zhoršil jeho zdravotní stav, nechal věci plynout doslova: přestal psát a kapitolu DG 307 definitivně uzavřel.

Samorost a fantazie

Pavel Zajíček je autorský typ, který tvoří bezohledně, protože musí; je to v něm a chce to ven. Jedno, jestli ve verši, drobné próze, aforismu. Jedno, zdali jde o text, obraz nebo multimediální hudební vystoupení. Zajíček prostě „píše chaosem“. Vlastním, bytostně svobodným chaosem. Jako samorostlý filozof, existencialista; ovšem s hlavou plnou fantazií.

Z jeho nejlepších knih – Kniha měst (1993), Zvuky sirén a zvonů (2001) nebo Roztrhanej film (2008) – vychází sice lidský život jako riskantní rovnice s příliš vysokým počtem proměnných, ale zároveň jako nutná cesta, napříč časem i prostorem, kulturami a společnostmi, kde jsou k mání jedinečné chvíle, které vydají za věčnost. Jen si jich všimnout, jen je prožít, jen to napsat.

Znásilnil mě lékař. Prvně mě muž osahával v deseti. Oběti popsaly své zážitky

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Ve vlaku, v práci, u lékaře, na táboře. Sexuální obtěžování zažívají především dívky již ve velmi mladém věku, často se...

Sledujeme začátek rituální sebevraždy lidstva, říká Čech s IQ 206

Oficiálně nejchytřejší Čech nepůsobí jako robot, nechrlí ze sebe tisíce... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Je jedním z nejchytřejších Čechů, ale jako robot nepůsobí. Při osobním setkání je Karel Kostka, vzděláním učitel,...

Z dětství jsem si nesla zranění, rodinu chceme, říká Gregor Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Vítězka Miss World, topmodelka, zakladatelka nadace a influencerka Taťána Gregor Brzobohatá přijala další výzvu: právě...