Vydali se po stopách Zikmunda a Hanzelky. ,Šlo nám leckdy o život, jindy jsme zase nevěděli kudy kam‘

„Neměli jsme peníze, neměli jsme zkušenosti, nevěděli jsme jak se budeme pohybovat, neměli jsme očkování ani pojištění a šli jsme do projektu, který nikdy nikdo po Hanzelkovi a Zikmundovi za celých 60 let nedokázal,” popsal pro server Lidovky.cz Tomáš Vaňourek. Strach ovšem, jak dodává, neměli. „Strašně moc jsme se na tu výzvu těšili a ten vnitřní oheň nás hnal dál a dál, až jsme stáli na Kamčatce a dívali se na Beringovo moře, kde se z východu stává západ a věděli jsme, že teď už vede jen cesta domů.”

Lukáš Socha na analogovém snímku při cestě na Kamčatku.

Lukáš Socha pro Lidovky.cz doplnil, že šlo hlavně o respekt k odkazu Zikmunda a Hanzelky. „Podepsali jsme se pod dva největší cestovatele v dějinách naší země. Nechtěli jsme zklamat.”

Společně se vydali prozkoumávat země jako Libanon, Nepál, Malajsie, Japonsko, Kazachstán či Kyrgyzstán. 

Kazachstánské jezero Kaindy.

Vaňourek také popsal, že tak náročná a rozsáhlá expedice jako je euroasijská cesta se dá jen těžko popsat a vůbec se na ni nelze připravit. Obrovské tempo a stres jej spolu s Lukášem Sochou nutili fungovat na hranici možností. „Málo jsme se ohlíželi zpět, ale když jsme to udělali, uvědomovali jsme si, že každá minuta cesty bylo obrovské dobrodružství, na které s pýchou a radostí vzpomínáme. Šlo nám leckdy o život, jindy jsme zase nevěděli kudy kam a co dál, ale vše jsme brali s humorem a nadsázkou,” řekl Vaňourek.

Socha popsal, že nejdůležitější pro cestu tohoto typu je výběr správného parťáka. „Bylo krásné pozorovat, jak se nám před očima den co den mění kultura, lidé, jídlo, počasí, zeměpisné šířky. Ujeli jsme 130 tisíc kilometrů za 262 dnů. Bylo to opravdu velmi intenzivní. Jako vůbec největší zážitek beru to, že jsme s Tomem byli 24 hodin denně, 9 měsíců v kuse a to bez jediného konfliktu,” řekl.

Poušť v Kazachstánu.

Podobně reagoval před lety i Miroslav Zikmund, když v rozhovoru pro Lidovky řekl, že ponorkovou nemoc s Hanzelkou neměli, neboť  „měli tolik práce, tolik zaměstnání, že na takovou blbost nebyl čas”.

Dvě až tři stránky denně plné emocí

To, že z cest přivezou nakonec i knihu Zikmund 100 ale od počátku oba cestovatelé netušili. Prvotním plánem podle Sochy bylo vzít si batoh a foťák a vyrazit do oblíbených končin světa.

„Vzpomínám, že když jsme byli v Turecku, přišel e-mail z nakladatelství Albatros s návrhem na spolupráci. Koukali jsme jak blázni a taky jsme se tomu dost nasmáli. Neuvěřitelné ovšem je, že to není ještě ani rok a kniha už je na trhu a dobře se prodává. Žijeme si teď tak trochu klukovský sen, a já si pořád říkám, kdy se z něj probudím,” poznamenal Socha.

Tomáš Vaňourek s dětmi ze školy v Mulbekhu.

Jeho slova doplnil Vaňourek: „Nikdy by nás nenapadlo, že barman a zaměstnanec kovošrotu napíší tak rozsáhlý cestopis, který se bude na pultech knihkupectví stavět vedle legendárních knih Hanzelky a Zikmunda.”

Každý den si dali za úkol napsat minimálně dvě až tři stránky textu, aby se do něj dostaly především emoce. „Psali jsme ve sněhu a necítili prsty, v dešti a ukrývali počítač pod bundou, psali jsme ve vlaku mezi vagony a pod zadkem nám rachotily sibiřské promrzlé koleje, psali jsme v poušti a klávesy se drhly o zrna písku, psali jsme na lodi v obrovských vlnách a bylo nám pořádně zle, psali jsme s kocovinou, psali jsme s úplavicí, psali jsme se zlomenými žebry, psali jsme ve vesnici kanibalů, psali jsme když vedle nás zabíjeli 12 prasat obřadným způsobem, psali jsme když nás uvěznila sopka v Indonésii a netušili, co bude dál, psali jsme, až jsem měli mozoly na bříškách prstů od klávesnice a každé stisknutí bolelo,” popsal Vaňourek.

Koh Lanta, ráj v Andamanském moři.

Ačkoli Vaňourek hovoří v množném čísle, Socha upozornil, že se psaní ujal právě Vaňourek: „Je třeba říct, že knihu napsal Tom a já jsem na něj moc hrdý, protože bych to takhle dobře nikdy nezvládl. Jsem rád, že jsem knihu mohl doplnit o nějaké fotky. Od začátku jsme věděli, kdo bude v čem lepší a práce na knize to potvrdila.” Dílo stihli společně vytvořit během necelého roku.

Kniha je koncipována jako vyprávění z jednotlivých míst den po dni, které doprovází barevné fotografie.

Stejná místa a záběry

Mezi nimi jsou i takové, které napodobují fotografie, které kdysi nafotili právě Zikmund a Hanzelka. Ve své knize pak popisují i náhodu, která je v indonéském Siallaganu dovedla až k vnučce ženy, která se kdysi s Miroslavem Zikmundem nechala vyfotit.

Nečekané setkání v Siallaganu.

„Se slzami v očích sledovala fotku sedící stařeny v okně domu s bohatými rytinami po stěnách. Bylo chvíli ticho a já se snažil porozumět, co se tady děje. Stařenka nejistě ukazovala na sebe a pak na obrazovku a pořád dokola,” píší cestovatelé ve své knize.

Na dotaz, jak vnímají, jak se svět změnil oproti tomu, který na fotoaparát zachytili Zikmund s Hanzelkou, reagoval Vaňourek slovy, že někde se svět mění, jinde zase ne. „Některá místa turistický ruch úplně zničil a nezbylo z nich nic zajímavého a v očích světa se dají označit jako ,instagram spot‘, ale na druhou stranu jsme našli díky vodítkům Hanzelky a Zikmunda jedinečná místa, která turisté ještě neobjevili.”

Divocí koně v kazachstánské stepi.

Stejný názor má i Socha: „Svět se někde změnil k nepoznání, ale někde zase vůbec, třeba Váránasí v Indii je už 3000 let stejné a ještě 3000 let bude. Naopak v Japonsku se to změnilo opravdu hodně.”

Zpětná vazba

Samotnou knihu již stihli prezentovat Miroslavu Zikmundovi, film mu ukáží během filmového festivalu ve Zlíně v červnu. „Nedokážete si představit tu nervozitu, která vás trhá na kusy, když víte, že legenda a jeden z největších Čechů právě čte vaše řádky a listuje v díle, které vznikalo rok na cestě v mrazu, prachu a špíně. O to větší radost jme měli, když přišla zpětná vazba plná nadšení a nabídky další spolupráce a bližšího osobního poznání,” dodal Vaňourek.

Stejně nadšení z kladné reakce popsal i Socha, když dodal: „Další knihu bychom mohli udělat společně, což navrhl sám pan Zikmund. Je obrovská čest a já ani slovy nedokážu popsat co cítím. Obrovskou radost z toho, že vše co děláme má smysl.”

Momentka z nepálského Káthmándú.

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund v letech 1947-1950 společně podnikli cestu do Afriky a Jižní Ameriky Tatrou 87. Později se vydali v upravených nákladních vozech Tatra 805 objevovat také Asii a Oceánii. O obou cestách společně sepsali několik knih včetně děl jako Afrika snů a skutečnosti nebo Jižní Amerikou.

Hanzelka (1920-2003) a Zikmund podnikli první cestu v letech 1947 až 1950. Navštívili spolu více než osmdesát zemí, napsali přes 20 knih a proslavili vozy Tatra i Československo.

V letošním roce oslavil Miroslav Zikmund své sté narozeniny.