Pátek 7. srpna 2020svátek má Lada 14 °C skoro jasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Vyhmátnout podstatu. Chci být přesná, hustá a hutná, říká spisovatelka Krisztina Tóthová

Spisovatelka Krisztina Tóth. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spisovatelka Krisztina Tóth. | foto: FB Krisztina Tóth

BRNO Krisztina Tóthová (1967) patří k hvězdám maďarské literatury po roce 1989. V češtině jsou k mání její knihy Čárový kód (2011), Akvárium (2014) a Dívka, která nemluvila (2018). Před několika dny vystoupila na literárním festivalu Měsíc autorského čtení. „Nejsem optimistka,“ říká, „ale dokážu k tomu přistupovat s humorem.“

LN: První báseň jste publikovala v šestnácti letech. Měla ve vaší rodině místo literatura? Dostala jste nějaké impulzy od rodičů nebo prarodičů?
Nebyli jsme literární rodina, i když moje maminka ráda četla, zejména básně. Spíš bych řekla, že jsme byli řemeslná rodina, můj dědeček pracoval u Maďarské pošty jako grafik, navrhoval známky, zatímco jeho dcera, moje matka, pracovala jako zlatnice.

LN: A otec?
Můj otec neměl s literaturou nikdy nic společného, vedl svoje zelinářství a rád obchodoval. Kupovat a prodávat, to bylo jeho, a povídat si při tom. Jezdil po Maďarsku s náklaďákem plným melounů, v tom byl nepřekonatelný. Ani později moc nechápal, k čemu je dobrá literatura. Mnohem víc oceňoval, řekněme, sport. A taky se o mě bál, jak se uživím, protože psaní, to ani jeden z rodičů nepovažoval za normální, poctivé povolání, ani máma, ani táta. Musím říct, že později jsem se opravdu dlouhou dobu živila jinak, patnáct let jsem provozovala dílnu na výrobu skleněných vitráží, i když současně s tím jsem neustále psala. Ta práce s barevnými výplněmi oken mi přinesla hodně radosti, protože konstruování struktur, schopnost vytvořit promyšlenou architekturu, to se dá dobře využít i při psaní románu.

LN: Dneska už by se ale otec bát nemusel, literaturou se uživíte…
Dnes už žiji z literatury, stala jsem se uznávanou autorkou, jejíž práce vycházejí i v zahraničí. Otec už se toho ale nedožil. On si vážil sportovců, jejich fyzické výkony byly pro něho něčím opravdovým, zatímco literaturu považoval za zbytečné a podivínské plýtvání časem.

LN: Debutovala jste v roce 1989. Co pro vás bylo tenkrát důležitější: vaše první kniha, nebo revoluční změny, které v tom roce probíhaly ve střední Evropě?
Musím se přiznat, že v tom období jsem byla strašlivě zamilovaná. Ten den, kdy byla v Budapešti vyhlášena republika (už bez přívlastku „lidová“), jsem byla se svou láskou. Jeho rodiče právě odjeli k Balatonu. On se chtěl vmísit do davu, protože vášnivě fotografoval a nechtěl si nechat ujít ten historický okamžik. Já jsem se vzpírala, říkala jsem, proč nejdeme fofrem k nim, když je kvartýr prázdný, a nevyužijeme příležitosti, že konečně můžeme být sami.

LN: A ta kniha?
První knižní publikace mi připadala jako náhodný dar, který jsem skoro ani nedovedla pochopit. V té době v důsledku ostřejší kontroly trvalo debutujícímu autorovi celé roky, než mu vyšla knížka a odevzdaný materiál se prakticky nesměl měnit, jenom se zvláštním písemným povolením. A tak v mé první sbírce zůstaly převážně básně, které jsem napsala v šestnácti nebo sedmnácti letech. Když jsem poprvé uviděla, že ji někdo v knihkupectví vyndává z regálu a začíná v ní listovat, zmocnila se mě neuvěřitelná panika. Měla jsem pocit, že se stalo něco nezvratného. Padla na mě plná tíha poznání, že teď už to tedy může každý číst, a bylo zvláštní, že vedle radosti mě to i skličovalo. Kritika knihu velice chválila, takže jsem se hned stala výraznou představitelkou tenkrát debutující generace.

LN: Jak jste vnímala tu novou dobu?
V době politické a ekonomické transformace, kdy probíhala privatizace, kdy se měnila tvář jednotlivých měst i celé naší země, kdy byl vyvrácen z kořenů svět, který nás obklopoval do té doby, jsem žila v Paříži, studovala na univerzitě jako stipendistka. Občas jsem sice jezdila domů, ale až po dvou letech strávených venku jsem si uvědomila, že to už není to město, ve kterém jsem vyrostla. Je zajímavé, když se přistihnu, jak říkám, že jsem žila „venku“. Generace, které dospěly před pádem komunismu, používají výraz „venku“ v tomto významu naprosto přirozeně. Vždyť jsme všichni byli dlouhou dobu zavření, cizina byla něčím, co je tam venku.

LN: Jak vidíte Maďarsko dneska, třicet let po změnách, o nichž jsme mluvili?
Před třiceti lety se krátce zableskla možnost, aby tato malá země, stísněná v prostoru mezi dvěma velmocenskými bloky, izolovaná i jazykově, a proto v nejvyšší míře frustrovaná, vykročila jiným směrem, aby se vymanila z postsovětského marasmu, jasně si uvědomila svoje pravé národní hodnoty a vyhnula se pastem představovaným jednak nacionalismem, jednak přisluhováním některé ze světových mocností. Jenže plynula léta, a co postupně zesílilo, jsou xenofobie, nacionalismus, populismus. Země, která byla těsně po pádu železné opony otevřená, je dnes uzavřená do sebe, místo aby se snažila vytvořit budoucnost, ve které se dá žít, zahalila se do mlhy falešných historických nostalgií a vyplýtvala i ty reálné zdroje, které měla a z kterých mohla získat sílu.

LN: Nechce se vám někdy odejít pryč?
Já mám svoji zemi ráda, nikdy jsem z ní nechtěla odejít, ale dnes mám často takový pocit, že ta přidušená atmosféra, beznaděj z nezměnitelnosti věcí, apatie, nemohoucnost intelektuálů – to vše jsou pro mě jevy povědomé, ba až příliš známé. Změna politického zřízení nepřinesla to, v co jsme my, tenkrát mladí, doufali. Mezitím uplynula podstatná část našeho života a dnes už se v ničem nelze vymlouvat na nedostatek času. Opravdová změna se nekonala, dodnes například nebyl přijat lustrační zákon. Nový systém byl vybudován na blatech, na zrádné bažinaté půdě, ze které dodnes vyrážejí na povrch páchnoucí tajemství, dříve skrytá v hlubinách; minulost prosakuje z půdy, vypařuje se a my ty páry vdechujeme…

LN: To se ale netýká jistě jenom dnešního Maďarska.
To samozřejmě není situace typická výhradně pro Maďarsko, všechny naše problémy, čím dál tím rozevřenější nůžky sociálních rozdílů mezi lidmi, nezaměstnanost, rozmáhající se extrémní chudoba, včetně ztráty šance na přijatelné bytové podmínky, což následně nahrává silám hlásajícím populismus, rasismus a nacionalismus, se objevují i jinde. Ještě to ale zhoršují falešné historické vědomí a zkreslený obraz, který si národ o sobě vytváří. To do velké míry brání sebeanalýze a nacházení reálných způsobů, jak stávající potíže vyřešit. Promyšlené dlouhodobé plány byly vystřídány krátkodobými životními strategiemi, protože se pořád musíme vyrovnávat s akutními problémy a krizovými situacemi. V Maďarsku to ovšem zároveň nepostrádá jakýsi speciální, lokální půvab. Nápadně zesílily jisté ultranostalgické, historizující narativy, které se používají jako únikové cestičky z přítomnosti do minulosti.

LN: V České republice jste byla několikrát. Jak vidíte zdejší vývoj: k lepšímu, k horšímu?
Když je člověk na služební nebo studijní cestě, když zavítá někam jako turista, většinou vnímá jen to, co je na povrchu. To, že Maďarsko zaostává a že bude svoje postsovětské znaky nést mnohem déle, se projevovalo už záhy po skončení reálného socialismu. Dnes už je ten rozdíl tak obrovský, jako bychom neměli stejnou startovní čáru. Otevírá se tu skoro stejně hluboká propast, jaká zela dřív mezi někdejším východním blokem a vyspělým Západem. Přitom v dobách před pádem komunismu byla častým turistickým cílem maďarské inteligence právě Praha a tehdejší životní úroveň našich zemí byla podobná, což navozovalo až jakýsi pocit útulnosti. S rodiči jsme často jezdili do někdejšího Československa, odkud jsme si mimochodem vozili domů turistickou obuv nebo brusle, prostě takové věci, jejichž převážení bylo tenkrát přísně zakázané.

LN: Takže v Česku je podle vás líp?
Při svém posledním pobytu v Praze před dvěma lety jsem viděla velice markantní rozdíly třeba ve stavu vozovek, v oblékání lidí, v tom, jak se pečuje o budovy. Vlastně takřka ve všech oblastech. Ale aby se člověk cítil aspoň trochu doma, i u vás se v posledních letech slibně rozmohla korupce, nemůžete si stěžovat na nedostatek rasismu, nacionalismu, ba ani xenofobie. Tedy jsou věci, v nichž stojíme na téže příčce pomyslného žebříčku. A co se skrývá kdesi v hloubce, v neproniknutelných tmách za hospodářskými výsledky, to by nám asi mohl prozradit jedině Krteček…

LN: Za svoji první knihu próz, vydanou pod titulem Čárový kód, jste dostala Cenu Sándora Máraiho. Je vám Márai blízký jako spisovatel?
Máraiho mám pochopitelně ráda. Ironií osudu však je, že nejméně se mi líbí právě ten román, který ho proslavil po celém světě. Na neuvěřitelný mezinárodní triumfální pochod se kniha Svíce dohořívají vydala před více než dvaceti lety, v době, kdy se mi narodil syn. Mnohem bližší jsou mi Máraiho deníky.

LN: Ukrývala se ve vás při psaní Čárového kódu pořád někde v pozadí i básnířka? Má poezie tytéž kořeny jako próza? Mohli bychom je označit za spojité nádoby?
Podle mě jde o něco podobného, jako bych byla velice pilnou truhlářkou, která pořád pracuje, ale jednou vyrábí židli a jindy zase skříň. Nebo začne tesat střešní krov k nějakému domu. Mezi žánrovými rámci a pravidly je rozdíl, ale všechno vytváří jedna a táž osobnost. Píšu písňové texty, divadelní hry, knížky pro děti, ale pořád to jsem já, ať píšu cokoli.

Označení básnická próza mě poněkud rozčiluje, protože si člověk může myslet, že bude číst nějaký přehnaně vyzdobený text se spoustou ornamentů. Já usiluji o radikální jednoduchost, ve svých příbězích se pokouším uchopit takové okamžiky a situace, které mají schopnost ukázat určité období a určitý lidský osud. Pravá poezie, stejně jako dobrá próza, vůbec není mnohomluvná, naopak – vyhmátne podstatu, je přesná, hustá, hutná.

LN: Překládáte z francouzštiny. Jsou si maďarská a francouzská literatura navzájem blízké?
V druhé polovině 19. století a ve 20. století maďarská poezie pružně a rychle reagovala na vlny francouzské básnické tvorby. Naši nejskvělejší básníci byli zároveň i literárními překladateli, a tak vždy velmi brzy přeložili do maďarštiny nová mistrovská díla, která pak zpětně působila na maďarskou literaturu. Později se jazyk moderní francouzské lyriky výrazně změnil, stal se hermetičtějším a mnohem abstraktnějším, což v maďarském překladu, snad v důsledku dost rozdílné povahy obou jazyků, tak dobře nefunguje. Povaha maďarského verše nikdy neztratila svou smyslovou stránku, vedle narativního charakteru v něm vždycky byla a je silná přítomnost obrazu. 

LN: A co maďarská a česká literatura? Nacházíte styčné body?Nepochybně! Hrabal je v Maďarsku tak oblíbený, že bychom ho už z úcty mohli pomalu řadit mezi maďarské spisovatele. Ale i díla Karla Čapka nebo Haškův Švejk jsou součástí našeho literárního mateřského jazyka, naší společně sdílené středoevropské kultury. A totéž se dá říct o Kafkovi. Snad nejdůležitějším styčným bodem je melancholie a ironie, schopnost relativizace, což považuji za dědictví z dob habsburské monarchie. V tomto regionu je to natolik společný rys, že si ho téměř ani nevšimneme. Ironii používáme naprosto automaticky. Člověk si to uvědomí až tehdy, když se dostane do opravdu radikálně odlišného kulturního prostředí, a najednou se třeba setká s nechápavým obličejem, když řekne, že si „jenom dělal legraci“.

LN: A Milan Kundera?
Mohla bych uvést i Kunderu, ačkoli ten se dnes už považuje víc za Francouze než za Čecha. Ovšem i on je mimořádně významným autorem jednak pro tento kulturní region, který máme z geopolitických důvodů společný, jednak pro celou moji generaci. Také Jiřího Wolkera překládali do maďarštiny velice dobří básníci a kvalitně byl přeložen i Jáchym Topol nebo poezie Jana Skácela. Básně Petra Krále jsem si přečetla a zamilovala ve francouzštině, jeho hlas mi trochu připomíná Lionela Raye, kterého mám strašně ráda.

LN: Ve své próze Akvárium píšete, jak fatálně rozbíjí lidské životy nedostatek citu, lásky. Je to jedno z témat maďarské současnosti, dnešního člověka?
V románu Akvárium je podle mě i velká dávka humoru, a postava, která v něm vystupuje pod jménem Klára, je vysloveně zábavná. Podle mě je v tom románu hlavní otázkou, zdali je člověk schopen změnit svůj osud, nebo jen napodobuje zděděné vzory a přenáší dál, z generace na generaci vštěpená traumata. Zdali se dokáže svobodně rozhodnout, nebo se nechá slepě vést zděděným osudem. Pro mě to je eminentně důležitá otázka, které se snažím přijít na kloub s pomocí příběhů i v mnoha jiných svých knihách. Taky mě zajímá, nakolik snadno se člověk stává obětí manipulace, nakolik sám ovládá svůj život.

LN: Jste optimistka?
Nejsem. Ale k tomu, že optimistka nejsem, dokážu přistupovat s humorem. To má také hodně do sebe, ne? Nevyznívá to nakonec optimisticky?

Tajemství zlatých adres. Pražská vila za půl miliardy je na prodej

Vila Na Zátorce 13 (Praha, 26. července 2020) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Mohutná, ale v rámci okolní zástavby celkem nenápadná cihlová stavba v srdci diplomatické čtvrti pražské Bubenče je...

Kůže je zrcadlem vnitřních chorob, říká lékař. Jaké nemoci může ukázat?

Petr Arenberger, kožní lékař a ředitel Fakultní nemocnice Královské Vinohrady | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Vyrážka s pupínky, puchýřky i problémová pigmentová znaménka dokážou pěkně znepříjemnit život, ale mohou být také...

Jak se dělá byznys za miliardy. Agent Paska o přestupu Součka i dalších

Pavel Paska | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jak se zrodil rekordní přestup záložníka Součka do Anglie? Kam asi tak půjde střelec Schick? Co očekává od zázračného...

Ověřeno: Vyrazte s dětmi do BRuNO family parku a zažijte spoustu dobrodružství
Ověřeno: Vyrazte s dětmi do BRuNO family parku a zažijte spoustu dobrodružství

Užíváte si léto na výletech? Pak pro vás máme tip, kde se děti opravdu vyřádí. Zamiřte do moravské metropole, a to do BRuNO family parku. Najdete...