Možná navenek souznějí s aktuálními náladami, ale především mají jasně společného jmenovatele, zřejmý úběžník: člověk má to nejlepší dávno za sebou, setrvale padá, řítí se k zániku, ke konci. A žádný bůh mu svou pomocnou ruku nepodá. Výstava se jmenuje dost ironicky: Komedie.
Galerie Václava Špály připomíná už zvenčí peklo. Anebo pootevřené vnitřnosti. Stěny potažené černým suknem, ostré bodové světlo, nejčastěji bílé nebo červené. A na stěnách obrazy, které nijak nevystupují, spíš k nim musí divák přijít blíž, aby si „početl“.
Metodou je koláž nebo montáž, dost divoká, zbrklá a zběsilá, technikou pak akryl, air-brush, uhel anebo tuš. Barevnost buď soumračná, infernální, anebo hnilobná. Samotné výjevy jsou pak prudce zalidněné, tváře plné šílenství, údy nepěkně zohýbané, často přítomná nahota odkazuje k aberované, násilnické sexualitě.
Vyznění je apokalyptické: děs a hnus, zvrácenost a bolest. Použitá symbolika pak tohle vyznění jasně podtrhuje: Gerboc si bere z lidských dějin na paškál ty nejvypjatější etapy jako nacistickou totalitu nebo kolektivní hysterii vedenou pod praporem křesťanství.
Zdařilý návrat Jana Zrzavého. Výstava v Humpolci ukazuje umělce v novém světle |
Ve výsledku ten spektákl drží skvěle pohromadě, je to vlastně jednolitá vizualita, jedno přerušované plátno. Aktuální, naléhavé. A taky zábavné, pokud si chce divák zahrát s konkrétními obrazy hru na stylové příbuznosti, volné nebo těsnější výrazové blízkosti a motivické souvislosti.
 Martin Gerboc: KomedieGalerie Václava Špály Kurátor: Otto M. Urban Vstup volný |
Spisy markýze de Sade, Goyovy Hrůzy války, německý expresionismus přerůstající v dada, jak s ním pracovali Georg Grosz, Otto Dix nebo John Heartfield, Picassova Guernica a z nejsoučasnějších třeba fotografie Joela-Petera Witkina nebo malby Josefa Bolfa.
Je v tom samozřejmě nejen explicitně podaný hnus, ale také jasná kritika, obžaloba civilizačních mechanismů, které zničily v člověku vitální, obrodné energie, prvotní magii. Protivná neurotická úzkost, jež vystřídala dávnou harmonii; štěstí utopené v existenciálním zoufalství.
Ta kritika sice konstatuje, že teď už je pozdě, ale zároveň jízlivě připomíná, že varovných signálů šlo napříč dějinami víc než dost. Jen je člověk neviděl, neslyšel, neuměl přečíst. Takže žádná božská komedie, ale lidská tragédie. Martin Gerboc je zběsilý tanečník na našich hrobech...
