Spisovatelům je vlastní obraznost. Jinak by nebyli spisovateli. Ta obraznost ale bývá myšlena ve fantazii, ve vytváření postav a příběhů, nikoliv doslovně, výtvarně. U Orhana Pamuka je to jinak, tak trochu obráceně.
Pamuk je nejznámější spisovatel moderního Turecka. Studoval tři roky architekturu, nato žurnalistiku, ale pak studia ukončil a rozhodl se stát spisovatelem. První román napsal ve 22 letech. A byť musel čekat čtyři roky na jeho vydání, postupně se v této branži prosadil. Natolik, že v roce 2006 dostal Nobelovu cenu za literaturu a v roce 2013 byl hostem pražského Festivalu spisovatelů.
Výstava Útěcha věcí v kulturním centru DOX se ale zabývá něčím, co není tak široce známo. Ukazuje vztah literárního a výtvarného vidění či tvorby. Jak píše kurátorka Michaela Šilpochová, nabízí vhled do autorova výtvarného a fotografického díla.
Těžištěm výstavy je expozice Muzea nevinnosti, otevřeného v roce 2012 v Istanbulu a nazvaného podle Pamukova románu. To muzeum vznikalo souběžně s knihou. Sledují fiktivní příběh Kemala, jenž se nešťastně zamiluje do vzdálené sestřenice Füsun a pak zřídí muzeum, kde mu stovky předmětů připomínají ztracenou lásku.
Ty předměty každodenní potřeby utvářejí vitríny, „kabinety kuriozit“, které odpovídají kapitolám knihy. Vypovídají o hrdinech příběhu i o životě Istanbulanů ve druhé polovině 20. století. Může to znít banálně, ale je to něco, co si dokáže představit i našinec. A Pamuk přiznává, že obrazy jsou pro něj primární. Třeba u románu Morové noci: „Nebylo to tak, že bych nejdříve napsal román a pak namaloval doprovodné obrazy; právě naopak, nejprve jsem vytvořil obrazy a pak jsem se jimi při psaní inspiroval.“
Výstava Orhana Pamukav pražském DOXU. Na snímku deník.
Totéž platí pro další části výstavy. Pro Pamukovy kresby, fotografie i deníky – psané i kreslené. Je to hra se vzpomínkami, jejich hmotnými doklady i obrazností. Patří tam i video z instalace 4213 cigaretových nedopalků románové Füsun, neboť Pamuk k románu Nevinnost věcí píše: „Ve městě, kde každý neustále kouří, kde si lidé pořád nabízejí cigarety a připalují si je, způsoby držení a zapalování, odklepávání popela či zhášení nedopalku vytvářejí rozsáhlý znakový systém.“
Patří sem i fotografie nočního Istanbulu z knihy Oranžová. Sám Pamuk tápe, kdy si poprvé všiml, že osvětlení v interiérech a ulicích se pomalu změnilo ze žlutého na bílé. A přiznává, že toto jsou změny, které člověk registruje až zpětně.
Ne, svět není v pořádku. Divadelní festival německého jazyka nabídl herce, kteří šli za hranice svých možností |
Jsou zde i expozice Rozhovory se starými a moderními mistry. Tu Pamuk chystal, když trávil měsíce v Drážďanech (Státní umělecké sbírky) a Mnichově (galerie Lenbachhaus). Pohrává si s tím, jak vidí jisté téma – třeba anděly – umělec v barokní Evropě, umělec ražený islámem a jak to vidí on sám.
Řekněme rovnou, že ta výstava není pro lidi hledající senzační exponáty. Je spíše pro ty, kdo chtějí uvažovat o tom, jak spisovatel (ale pozor, studovaný architekt s výtvarným viděním) uvažuje, čím se inspiruje a jak s tou inspirací zachází. Je to výstava pro zájemce, kteří si ji projdou i vícekrát a pokaždé narazí na něco nového.
Pamukovy výtvarné projevy musíte luštit. Tím se podobá Pavlu Reisenauerovi, kreslíři, jenž dával dlouhá léta tvář Respektu i Orientaci LN. I když mu schází Reisenauerův sarkasmus.
