Andělé jsou přítomní v dílech umělců stovky let. Slovo anděl pochází z řeckého výrazu angelos a znamená posel. Jeho původní význam je však jiný. Prý byli stvořeni před člověkem a jejich úkolem je adorovat Boha. Právě anděl adorant je tématem první tematické série obrazů v olomouckém Muzeu umění. Je zde malba Antonína Richtera z roku 1756, nazvaná Andělé adorující Nejsvětější svátost oltářní. Dvojice andělů se pokorně sklání, proti nim je akvarel Josefa Váchala. Jeho andělé z cyklu Faust vzhlíží strnule vzhůru, oněmělí hrůzou.
Následuje série uměleckých děl, která vybrala kurátorka Gabriela Elbelová jako práce zobrazující anděla v roli posla dobrých nebo špatných zpráv. Je tu k vidění například Vyhnání z ráje od Johanna Carla Lota z roku 1664, kde se anděl vznáší nad provinilci. Téma zvěstování zpracoval ve 30. letech minulého století Alois Wachsman. Setmělá scéna, téměř divadelní, s nasvícením přímo na dvě hlavní postavy obrazu. Anděl si skrývá tvář do dlaní, poté co řekl poselství klečící ženě. Její tvář je ochromená bolestí. Působivá je také enkaustika Zápas s andělem od Pavla Šlégla z let 2003–2007. Tentokrát nevidíme konkrétní postavy, ale pouze žhnoucí zář, která nemilosrdně pohlcuje – snad anděla, snad člověka.
Nastavené zrcadlo
Unikátní výstava. Rada Vacátko se znovu pouští po stopě zločinu |
Třetí a neméně důležitou rolí anděla je chránit. Na výstavě můžeme vidět snové scenerie obrazů Karla Purkyněho. Triptych anděla v krajině, v lese a u matčina lože. Zajímavým protipólem k tomuto zobrazení anděla, který dominuje a drží nad člověkem ochrannou ruku, je obraz Lászloa Fehéra z roku 1986, nazvaný Italský výjev s bílým andělem. Kdesi na periferii, mezi prostými domky a prašnou silnicí se vznáší jen obrys těla. Dívka s andělskými křídly. Možná je právě získala a váhá, co si s nimi počne, možná se právě loučí se světem lidí.
Druhá část výstavy návštěvníka přivádí k dílům umělců 20. století, kteří pojímají téma anděl jinak než jejich předchůdci. Není to pouze éterická bytost kdesi v oblacích, která „hraje“ vedlejší roli na scéně. Nyní je anděl středem pozornosti jako hlavní figura, která má lidské vlastnosti. Funguje jako reflexe člověka anebo jako zrcadlo toho, kdo je vlastně člověk, co dobrého a zlého v sobě skrývá. Moderní andělé možná selhali, možná chybují jako my lidé. „V této části výstavy jsem vybrala díla, kde umělci představují jiný pohled na anděla. Přišel o#své jméno, o svou identitu, a tudíž také o své poslání. Je to anděl, který je mimo sféru božského vlivu a musí si svůj prapůvodní úkol znovu osvojit,“ vysvětluje kurátorka Barbora Kundračíková.
Co zbylo z jeho poslání
V centru výstavního sálu je dvoumetrový obraz Velký žíznivý anděl od Mikuláše Medka. Poutá na sebe pozornost nejen velikostí, ale také obsahem. Díváme se na velkou, rozdrásanou ránu kdesi v#nitru. Ránu, kterou nikdy nelze zacelit. Anděl je zde jako lidská bytost, která nenachází klid, stále touží, stále doufá, nikdy nemá pokoj. Na tuto expresivní malbu reagují další díla, která jsou v tomto sále a kladou divákovi otázku, jaký je vlastně moderní anděl? Čím se provinil a co zbylo z jeho poslání?
Pár metrů od Medkova obrazu leží papírový objekt Adrieny Šimotové z roku 1979. Je to jednoduchá papírová vrstva na zemi, která evokuje vysvlečenou kůži. Možná zde ještě před chvilkou byla ta křehká andělská bytost, která nemá jméno. A zbývá jen tušení, že zůstalo pouze to, co nikdy nezmizí. Velmi dobře funguje tento objekt s černobílým snímkem Ivana Pinkavy, který od roku 2008 fotografuje cyklus použitých předmětů. Proleželé matrace, otřepané koberce leží na holé zemi. Zbavené původní funkce, původní krásy. Smířené, jejich život skončil.
  |
Od minimalistických prostředků nás vede téma obrazu Shůry Michaela Rittsteina, kde vidíme ukřižování Krista a pod ním letadlo. Řítí se směrem k divákovi a z něj se na padáku snáší nahá žena s andělskými křídly. Je před námi hrůza, zděšení, nebezpečí, ale také spása. Jiné nebezpečí představuje malba Petra Nikla. Na jeho obraze Černá křidélka je spící kojenec. Leží na břiše, ruce a nohy volně rozložené, na zádech má drobná černá křidélka. Je to návrat do dětské nevinnosti, ale také úvaha nad nebezpečím, nad krutostí dětí, kterou si ani nechceme připustit.
Kurátorky výstavy vybraly velmi rozmanitou kolekci uměleckých předmětů napříč staletím. V jejich podání se anděl neustále proměňuje, není to pouhý symbol, ale živoucí bytost, která možná chybuje, možná trpí, ale stále vnitru zůstává sama sebou.
Šumění andělských křídel – anděl v evropském výtvarném umění |
