Vzácný dar vagabunda Koudelky. Dvě rozsáhlé sbírky fotografií se představují v Praze

Koudelkovy fotografie v minulosti vystavovalo hned několik znamenitých zahraničních muzeí. Už v roce 1975 –pouhý rok poté, co se Koudelka stal členem agentury Magnum Photos –představilo Mu zeum moderního umění v New Yorku (MoMA) soubor 45 jeho fotografií z cyklů Cikáni a Divadlo. V roce 1984 následovala výstava v londýnské Hayward Gallery, kde se Koudelka poprvé přiznal k autorství fotografií z ruské invaze v srpnu 1968. A konečně v roce 2017 mu rozsáhlou průřezovou výstavu připravilo pařížské Centre Pompidou. Právě jemu pak fotograf věnoval 75 svých dobových zvětšenin.

Zatímco jsou Koudelkovy fotografie zastoupeny v těch nejrespektovanějších zahraničních sbírkách, nedisponovaly české instituce dosud ani jedinou. S autorovou osmdesátkou se to však – jak už bylo řečeno v úvodu – změní. Velkorysý dar ale Josef Koudelka podmiňuje zárukou, že čeští správcové (vedle Uměleckoprůmyslového musea ještě Národní galerie) budou jeho snímky vystavovat a také zapůjčovat k expozicím do zahraničí. Podle kurátora Jana Mlčocha budou Koudelkovy fotografie začleněny do sousedství světových dokumentaristů agentury Magnum Photos, vedle klasiků české avantgardní fotografie Josefa Sudka, Františka Drtikola či Jaromíra Funkeho, ale i Koudelkových přítelkyň Markéty Luskačové a Dagmar Hochové.

Tři sta fotografií, sedm kapitol

Retrospektivní výstava Návraty (připravilo ji Uměleckoprůmyslové museum) představuje více než tři stovky vzácných dobových tisků, jež jsou rozděleny chronologicky do sedmi kapitol – cyklů: Začátky, Experimenty, Cikáni, Divadlo, Invaze 68, Exily a Panorama. Symbolicky jsou přitom od sebe odděleny cykly vzniklé před odchodem z Československa a ty, které vznikaly v exilu. Spojnici mezi nimi představuje celkem logicky Invaze 68. Autorově životě je pak věnována biografická „kaplička“ s chronologickým záznamem jeho života, včetně rodinných fotografií.

Souběžně s výstavou Návraty probíhá také expozice Koudelkových velkoformátových fotografií inspirovaných biblickou knihou Genesis a vytvořených pro vatikánský pavilon Benátského bienále v roce 2013. Cyklus nazvaný De-creazione je nyní k vidění v pražském Veletržním paláci, v létě jej tam však – v rámci osmičkového výročí –vystřídají velkoformátové fotografie z Invaze 68.

Okno na okraj

Josef Koudelka se narodil v Boskovicích na Moravě v roce 1938. Jako čtyřiadvacetiletý diplomovaný letecký inženýr začal fotografovat Romy, s nimiž jej pojila zejména láska k hudbě. Jako fotograf okamžitě zaujal tím, jak sugestivně dokázal zachytit jejich důstojnost, bezprostřednost, bídu i smutek. Dnes je Koudelkův cyklus Cikáni považován za klasické dílo poválečné světové fotografie a svědectví, které dokládá autorovu fascinaci životem na okraji společnosti.

Jako správný fotograf dokázal být Josef Koudelka intuitivně vždy tam, kde se něco dělo. Z poslední cesty po Rumunsku se tak 20. srpna 1968 vrátil do Prahy. Následující den vzal fotoaparáty –a nejzdařileji ze všech zaznamenal přepadení Prahy sovětskými vojsky. Negativy poslal do pařížské agentury Magnum Photos a nedlouho nato se z něj stal v zahraničí vůbec nejtištěnější anonymní fotograf.

Josef Koudelka na vernisáži své výstavy ve Veletržním paláci v roce 2002

Z okupovaného Československa ve strachu z represí nakonec odešel a jeho dalším osudem se stal na desítky let život dobrodruha ve vyhnanství. Nejprve dostal azyl ve Velké Británii, později získal i francouzské občanství, jehož pak využil k cestování po světě. Koudelkova zkušenost člověka bez domova se odrazila nejvíce v cyklu Exily, který vznikal v průběhu pětadvaceti let a jejž lze právem považovat za vrchol jeho tvorby.

Výstavu v nově zrekonstruovaném Uměleckoprůmyslovém museu uvozují experimentální fotografie ze šedesátých let. Tehdy Koudelka fotografoval divadelní herce a spolupracoval s časopisem Divadlo, který graficky upravoval Libor Fára. Vliv Libora Fáry způsobil, že Koudelka začal fotografovat jako vizuální umělec. Fára z Koudelkových fotografií začal dělat obálky časopisu, které jsou dnes vystavené a dokonale adjustované mezi exponáty. Pozornost si zaslouží autorské zvětšeniny uvedené na první Koudelkově výstavě v divadle Semafor v roce 1961, na níž došlo k jeho důležitému setkání s kunsthistoričkou a teoretičkou fotografie Annou Fárovou. „Pomohla mi uvědomit si, co mám fotografovat, abych vytvořil komplexní názor,“ komentoval Koudelka po letech událost na tiskové konferenci k současné výstavě Návraty.

Experimentální snímky z konce padesátých a počátku šedesátých let jsou pozoruhodné nejen proto, že za nimi stojí důležitá formativní setkání, ale zejména proto, že pomáhají pochopit Koudelkovu originalitu a jeho krajní stylizaci. Ta spočívá ve vysokém kontrastu černé a bílé, v rytmizaci střídání světla a tmy. Je to stylizace efektní, rozostřuje kontury, ale také zplošťuje tvary a nevytváří plasticitu či hloubku ostrosti. Takové kontrastní stylizování by mohlo být kritizováno, na druhou stranu propůjčuje reportážním fotografiím výtvarný charakter, který prostupuje více či méně celou Koudelkovou tvorbou.

Cyklus Exily vznikal v sedmdesátých a osmdesátých letech na cestách po západní Evropě. Koudelka cestoval svobodně po Španělsku, Francii, Irsku či Velké Británii. Výjimku tvoří dvě fotografie z Československa. Snímek chlapce převlečeného za anděla na bicyklu Koudelka pořídil v roce 1968 a v roce 2013 se prodal v newyorské aukční síni Christie’s za více než půl milionu korun. Druhým snímkem jsou pak portréty milenců s hlavami u sebe. Obě fotografie dobře ilustrují Koudelkův přechod od vizuální poezie k poetickému dokumentu, který se odehrál na konci šedesátých let.

Spávat pod hvězdama a čekat

Z těch fotografií je cítit nejen svoboda pohybu, jako oblouk se zároveň nad všemi snímky – z nichž se pomalu vytrácejí lidé – klene také osamění. Nejde v nich o bolest ze ztráty rodiny, přátel či rodného kraje. Je z nich cítit vnitřní samota, připomínající obrazy nejslavnějšího představitele německého romantismu Caspara Davida Friedricha. I Koudelka ve svých obrazech postupně stírá hranice mezi lidskou existencí a poetickým uměním. Zobrazuje vlastní poetickou formu světa, založenou na romantickém bloudění a postupném splynutí s krajinou.

„Není nic krásnějšího než spávat pod hvězdama. Dívat se na nebe a čekat, až uvidíte Vegu, Arcturus a pak ty ostatní hvězdy, jednu za druhou. To, co vidíte nad sebou, vám dává správné proporce v tom, co jste a co v tom všem vlastně znamenáte. A pak je krásné probouzet se sám uprostřed krajiny a vidět svítání. Tu nejkrásnější část dne většina lidí prospí v místnostech,“ nechal se před lety slyšet fotograf, jenž se nikdy neusadil, ani když se mu postupně narodily tři děti.

Josef Koudelka: Izrael - Palestina, ze série Zeď (2010).

Jen otisk v ruinách

Byť je Koudelkova tvorba velice osobní – zejména pak právě cyklus Exily –, z dnešní „selfie doby“ se zcela vymyká. Koudelka sám sebe neportrétuje, fotografuje jen své ruce, nohy či místa, kde přespal pod širým nebem. Netradičním exponátem výstavy je mapa Itálie, do níž po Evropě vagabundující fotograf zapisoval kontakty lidí, s nimiž se v konkrétních místech potkal. Naopak s pečlivostí Koudelkově vlastní jsou připravovány makety knih, které dokonale zadjustované pod sklem působí v expozici jako výtvarné sochy.

Poslední Koudelkovou sérií je Panorama. Zcela odosobněný cyklus panoramatických krajin zachycuje vliv člověka na současnou krajinu, ať už se jedná o římské ruiny ze Středomoří, nebo zdevastovanou krajinu mostecké hnědouhelné pánve zvanou Černý trojúhelník. Člověk z fotografií definitivně zmizel, jako by lidskou existenci pohltil nekonečný vesmír a zůstal z ní jen otisk v ruinách zašlé civilizace.

Tyto výtvarné velkoformátové obrazy svou krásou i panoramatickým formátem asociují snímky Josefa Sudka. Určitě by bylo zajímavé vidět komparativní výstavu, v níž by lépe vyznělo, v čem se přístupy těchto dvou fotografů protínají –a v čem naopak liší.

Muž, který sbíral fotografie

Retrospektiva Návraty je komplexní prezentací fotografického díla jednoho z největších žijících fotografů současnosti. Jde zároveň o poetický dokument Koudelkovy životní cesty, během níž, jak sám říká, „sbírá“ fotografie: „Člověk si koupí boty a chodí, chodí, chodí, až dojde někam, kde ví, že na něj čeká fotografie,“ uvedl Koudelka na otevření své výstavy. A vzápětí přiznal, že mu pohyb v jeho osmdesáti letech začíná dělat trochu problémy.

Výstava v nově a výborně zrekonstruovaném uměleckoprůmyslovém paláci je zcela výjimečná. Zaslouží si nejen návštěvu, ale i návraty.