28. července 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Vzpomínka na Hookerovo boogie, Australan a Ital poctili legendu albem. Představí ji i u nás

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Bez přehnaného respektu. Michelangelo Russo a Hugo Race naložili s odkazem... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bez přehnaného respektu. Michelangelo Russo a Hugo Race naložili s odkazem... | foto: CHRISTOPHER RIMMER

PRAHA Projekt k poctě Američana zrozený v Berlíně zásluhou Australana a Itala. To je album John Lee Hooker’s World Today, natočené kytaristou Hugem Racem a harmonikářem Michelangelem Russem. Jeho živá verze zazní 18. listopadu na festivalu Blues Alive v Šumperku.

Letos 22. srpna si připomeneme jedno z možných stých výročí narození bluesmana Johna Leeho Hookera. Proč jednoho z možných? Jako u spousty Hookerových žánrových kolegů, ale i jazzmanů nebo umělců z oblasti world music, není přesné datum jeho narození stoprocentně jisté.

Aktuálnější materiály sice převážně uvádějí rok 1917, dříve se ale mluvilo i o datu o pět let starším, tedy 1912. Ať tak či tak, výročí se samozřejmě zhostili i obchodníci, takže v reedicích vycházejí Hookerova nejrůznější alba, ale také naštěstí někteří umělci.

Nick Cave a hookerovská stopa

Australský hudebník Hugo Race je Hookerovým letitým ctitelem. Vychází ze scény takzvaných berlínských Australanů, z nichž se v osmdesátých letech rekrutovaly například kapely Crime & The City Solution, Once Upon a Time anebo The Bad Seeds. Jejich lídr Nick Cave byl vždy považován za jakéhosi nepsaného vůdčího ducha této scény – a zmíněnou jeho kapelu právě Hugo Race jako kytarista původem z Melbourne spoluzakládal a natočil s ní debutovou desku.

Vbrzku se však postavil na vlastní nohy (byť se jako host mihl také na několika pozdějších Caveových albech) a založil si vlastní kapelu The True Spirit. Jejím členem je už od první poloviny devadesátých let také hráč na foukací harmoniku a v neposlední řadě uznávaný malíř Michelangelo Russo, původem Ital, později žijící v australském Melbourne.

Vztah Huga Race k Johnu Leemu Hookerovi je dlouholetý, to je známo nejen díky zmínkám v různých rozhovorech za oněch třicet let jeho umělecké dráhy, ale lze to dokladovat i na jeho tvorbě. Už v roce 1986 hostoval jako kytarista na Caveově albu coververzí Kicking Against the Pricks, a to právě v písničce Johna Leeho Hookera I’m Gonna Kill That Woman (jak vidno, na australsko-berlínské scéně v lásce k Hookerovi nebyl zdaleka jediný).

A na své třetí album s dodnes existující kapelou The True Spirit, nazvané Second Revelator, Hugo Race v roce 1991 natočil cover Hookerovy písničky Send Me Your Pillow.

Ovšem s Hookerem úzce souvisí i spousta Raceovy autorské hudby. Což samozřejmě neznamená, že z něj bezostyšně krade. Je to prostě jakési vzájemné vyladění. John Lee Hooker byl mezi bluesmany velmi specifický, jeho prajednoduché riffy, písničky postavené často na jediném akordu, neúprosný rytmický tep, potemnělé texty a záhrobní hlas byly pro mladší hudebníky i ze zcela jiných kulturních okruhů a hudebních žánrů velmi inspirativní.

Psychedelie až za hrob

To, za jaký konec vzali svoji poctu Johnu Leemu Hookerovi Hugo Race a Michelangelo Russo, možná bluesmanovy konzervativnější fanoušky poněkud zaskočí. Ale ani Hooker, ani žádný jiný klasik není svatý obrázek, aby bylo nutno kolem něj našlapovat po špičkách a nepokusit se naložit s jeho odkazem osobitě a třeba i současněji. Ostatně možná že on sám by byl první, kdo by neortodoxní přístup ke svému dílu schválil.

Celý projekt vznikl v podstatě naživo a bez přípravy během jednoho dne a jedné noci v berlínském studiu zvukaře slavné německé alternativní skupiny Einstürzende Neubauten Borise Wilsdorfa. Dvojice kupodivu nesáhla k těm nejslavnějším Hookerovým hitům typu Boom Boom nebo Boogie Chillen’. Z těch známějších písní tu znějí jen Hobo Blues a Serves You Right to Suffer. To ale není až tak podstatné, duo přebírá spíše ducha skladeb a jejich magii než primární tóny a slova.

Nahrávky jsou to možná vůbec nejpsychedeličtější z těch, pod nimiž je Hugo Race podepsán – a rozhodně je s čím srovnávat, protože zejména v některých tvůrčích obdobích vytvářel Race velmi nekonkrétní hudbu, často s invenčním využitím elektroniky.

Zde Race i Russo využívají halucinogenních zvuků zasmyčkovaných kytar i harmonik, zdelayovaný zpěv, nejrůznější industriálně i ambientně znějící ruchy. Ale přitom kdesi hluboko tepe ten typický hookerovský nepřerušitelný tah „nekonečného boogie“. A jeho stoletý vynálezce si někde nahoře radostně podupává do rytmu.

Lidové noviny, Ondřej Bezr
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz