Pocházel z intelektuální vinohradské rodiny a je považován za jednoho z nejinteligentnějších a nejvzdělanějších zpěváků své doby. Byl mimořádně muzikální, což se odrazilo nejen do kvality jeho zpěvu, ale také hráčské bravury na dvanáctistrunnou kytaru, která daleko přesahovala běžný standard zpěváků, kteří se na nějaký nástroj doprovázejí. Přestože patřil po tři dekády k absolutní špičce české pop music a nemohl si pomyslně skočit za roh pro rohlíky, aniž by ho cestou někdo nepožádal o autogram, zůstal skromným a přátelským člověkem. Ačkoli na své popové dráze připustil ve svém repertoáru i nějaké přešlapy, vždy se snažil udržet si mnohem vyšší úroveň vkusu než jeho konkurenti.
Tohle všechno i mnohé další, leccos třeba i o rodinných vztazích, hořkost na jazyku první manželky po jejich ne úplně „čítankovém“ rozchodu, ale i hezké vzpomínky dětí, si můžeme přečíst v obsáhlé knize Dvanáct strun Karla Zicha. Podíleli se na ní hudební publicista a hudebník Michal Bystrov, novinářka a dlouholetá redaktorka LN Marta Bystrovová a historik Zdeněk Hazdra. Je vedena převážně formou rozhovorů s osobnostmi, které jsou pro různé etapy Zichovy kariéry nebo jeho soukromého života zásadní.
Pro Zichovu kariéru nepochybně bylo velmi důležité, že její nejslavnější popová část byla zarámována členstvím ve folkové skupině Spirituál kvintet. Od konce šedesátých let zhruba do poloviny následující dekády zde zahájil profesionální dráhu (předcházelo tomu mimochodem krátké členství v začínajícím Framusu Five Michala Prokopa, což se málo ví) a se „Spirituálem“ natočil také svoje první hity – Laredo, Doney Gal a hlavně Presleyho hit Černošský ghetto, který jej přímo předurčil k zápisu do povědomí veřejnosti coby „českého Elvise“
Na začátku 90. let pak kapelník Jiří Tichota přizval Karla Zicha zpět – a on přijal, neboť pop zpěváci jeho typu v tomto krátkém období neměli zrovna na růžích ustláno. Udělal dobře, neboť jeho podíl na tehdy nových albech kapely i na koncertech byl velmi podstatný a také jeho osobní kariéra se znovu nastartovala. Bohužel byla ukončena nešťastným úmrtím v roce 2004 při potápění na Korsice, bylo mu pouhých 55 let.
Na Zichovo členství ve Spirituál kvintetu vzpomínají v knize kapelník Jiří Tichota a další veterán souboru Dušan Vančura (který se bohužel vydání knihy nedožil, zemřel letos na jaře). O dalších peripetiích Zichovy kariéry hovoří hudební kritik Jiří Černý, textař František Novotný, hudebník Jiří Hlaváč, zpěvačka Lenka Filipová a kapelník Zichovy doprovodné popové kapely Flop Michal Pavlík.
Rodinnou linii Zichova životního příběhu sleduje vyprávění obou manželek Nataši a Jany, dětí Adély a Karla, švagrové Dagmar, synovce Otakara a sestry Marie Bořek-Dohalské. Kratšími vzpomínkami přispělo více než dvacet osobností z kulturní scény, mimo jiné Ivan Hlas, Petr Janda, Marta Kubišová, Vladimír Merta, Jiří Pavlica, Michal Prokop, Jan Spálený nebo Jiří Suchý. K pozitivům knihy patří i bohatá obrazová příloha.
Punc mimořádnosti pak knize dodává přiložené CD, na které se podařilo dohledat devatenáct v drtivé většině dosud nevydaných nahrávek, které rozšiřují naše povědomí zejména o koncertních schopnostech Karla Zicha a o jeho možném směřování, bohužel předčasně přetrženém.
