Svůj zájem orientoval k prostým lidem, v jejichž osudech nalézal utrpení, které se rozhodl zobrazit. Zachycoval deportované děti, válečné zajatce, hladovějící v ulicích, nezaměstnané na nádraží. „Ještě když navštěvoval školu, vyslala učitelka celou třídu fotografovat požár v ulici. Všechny děti přinesly obrázky plamenů a dýmu, on ale zachytil tváře z davu, který se kolem hořícího domu seskupil,“ vypráví Marco Bischof, fotografův nejstarší syn a kurátor výstavy.
Důležitým mezníkem v Bischofově tvorbě byl konec druhé světové války - do té doby se věnoval jen reklamní a módní fotografii. „Opustil jsem svou věž ze slonoviny“, zapsal si do deníku, když vyrážel s fotoaparátem do sousedního Německa na kole. Po prohlídce příhraničního města Hard v poznámkách pokračoval: „Poprvé vidím naprostou zkázu.“ Ačkoli šlo o první dojem, na Bischofa měl zásadní vliv.
S pověřením charitativní organizace Schweizer Spende projel Německo, navštívil Rakousko, Itálii, Řecko; dostal se též do Finska a východní Evropy. V jeho archivu se dochovaly dosud nepublikované kontakty z Československa, které jsou součástí expozice, stejně jako mnohokrát uveřejněný protiválečný snímek Říšského sněmu s prostřelenou helmou v popředí.
Natrvalo se Bischof již neusadil, postupoval na cestě do Indie, Koreje a Japonska. Všechny snímky si uchovávají estetickou vybranost a vybroušenou kompozici, přesto se objevují okamžiky, kdy potřeboval svůj obdiv ke kráse ještě umocnit. Úžas nad půvabem bombajské tanečnice či dokonalostmi struktury džajpurské observatoře jsou jen některými z nich. Bischof měl pro východní myšlení a tradici zvláštní cit. Za svého japonského pobytu pořídil fotografie tokijského šintoistického chrámu Meidži a válkou nezasaženého Kjóta, jež dokonale vystihují atmosféru místa a patří mezi jeho nejlepší.
Věčný boj s redakcemi časopisů
Na výstavě v Obecním domě visí 105 černobílých fotografií, zvětšenin z původních negativů - Bischof užíval menší formáty. Nezamýšlel snímky prezentovat v galerii, pořizoval je pro časopisy, jejichž prostřednictvím mohl oslovit nejširší publikum. Dokud nezískalo převahu televizní vysílání, byly obrázkové magazíny hlavním zdrojem vizuálních informací.
Kritické chvíle ovšem Bischof prožíval s redakčním vedením periodik, které nesdílelo jeho přesvědčení, že dílo má být reprodukováno podle autorova záměru. S úpravou a uveřejněním svých snímků byl permanentně nespokojen, ať už pracoval pro Du, Picture Post, Illustrated, Observer, Life nebo Paris-Match.
Bischof dlouho toužil poznat Jižní Ameriku. Roku 1953 přiletěl do New Yorku, kde potkal myšlenkově spřízněného Edwarda Steichena. Ze Spojených států se dostal do Mexika, Chile, Panamy a nakonec do Peru. V Machu Picchu pořídil enigmatické záběry trosek inckého města, pak se vydal do pásma peruánských And. Na jednom z jeho posledních snímků je hoch kráčející po úbočí hory. Bischof ho fotografoval ve svých osmatřiceti letech jen chvíli před tím, něž jeho vůz sjel v zatáčce ze skály.
Společnost Magnum přišla v květnu 1954 o dvě osobnosti. Robert Capa zahynul o devět dní později v Indočíně, když snímal ústup francouzských vojsk a šlápl na minu. Skončila tak éra dvou fotoreportérů, z nichž jeden zachycoval události na bojové frontě a druhý ukazoval jejich důsledky. Pražská výstava Wernera Bischofa je otevřena do 19. února 2006.
