Herci ND se předvedli jako mimořádně disponovaní a tvární umělci a projekt budí zájem i v zahraničí, což znamená další upevňování pozic mezi důležitými evropskými scénami.
Už od počátku ale hlodal červ pochybnosti, jak bude Karel Kraus a jeho Poslední chvíle lidstva kompatibilní s Haškovým Švejkem, tím spíš, že na dobrém vojákovi si skoro každý, kdo se o něj v českém divadle pokusil, vylámal zuby.
A právě potíže s textem tu jsou zcela zásadní, protože od nich se odvíjí i absence hlubší výpovědi. Spojení Kraus a Hašek nefunguje, pasáže ze Švejka v ponuře výsměšném Krausovi působí cizorodě. Wilsona text ani příliš nezajímá a netají se tím. Je to pro něj pouze kostra, o niž se opírá.
1914 je inscenace, která se rozvíjí v intencích režisérova známého stylu – čili jde o přesně vystavěnou koláž výrazně výtvarně modelovaných výjevů, obrazů. Jejich prostřednictvím však režie sděluje pouze jediné: že válka je zvěrstvo a dělá z lidí odcizená monstra. Popravdě řečeno, taková výpověď je přece jenom dost banální.
Celou recenzi Jany Machalické najdete v pátečních LN |
