Lidovky.cz: Muzikál Šakalí léta je situován do ožehavého období padesátých let a sama tato skutečnost určitě vzbudí rozporný ohlas. Padesátá léta však nejsou jediným traumatem v naší historii, a tak lehkost, s jakou jste překročili jejich stín, nabízí otázku po vašem vztahu i k některým dalším temným místům českých dějin. Jak cítíte třeba rok 1968?
Jako trauma ne. Nám byl tehdy rok dva a vždycky to byla spíš historie, kterou jsme vnímali v souvislosti s šedesátými lety jako s celkem než jako oddělenou událost. Navíc v mém ani v Jarchovského případě tehdejší události nezasáhly naše rodiny víc než většinu jiných v této zemi.
Pro nás znamenal rok ’68 stohy Stoplusjedniček srovnané u Jarchovského na chatě na hajzlíku a pročítané odshora dolů. Moje sebraná Kina z tohohle období, v nichž jsem tváří v tvář současné situaci žasnul, co se točilo a psalo a jak se o tom uvažovalo. Literárky. A ještě spíš obecně kultura šedesátých let, která byla rajcovnější než kultura let sedmdesátých. Prostě jsem víc poslouchal Stones než soudobé věci.
Lidovky.cz: Ale rozum jste bral v době, která přišla právě po roce 1968, takže nějakým způsobem vás ovlivnit musel…
Asi ano. Ale my jsme dorůstali už v období zahnívajícího komunismu. Pro nás už to bylo dada. Byli jsme na vysoké škole, ačkoli rodiče neměli žádné postavení… A taky mám pocit, že vnitřně jsme s komunismem do budoucna moc nepočítali.
Lidovky.cz: Šedesátý osmý rok sice po převratu rychle zmizel z pořadu dne, zato se pořád objevuje povzdychávání po tehdejší kulturní atmosféře, a co se filmu týče, po tradici takzvané české nové vlny. Existuje něco, na co se dá v tomhle směru navazovat?
