Jak známo, jugoslávské fotbalové mužstvo se v důsledku bosenské války nezúčastnilo v 1992 mistrovství Evropy - nahradili je Dánové, kteří nakonec dokázali celý turnaj vyhrát. V povídce s názvem Kdoví k čemu je to dobré z knihy Adina Ljuci Vytetované obrazy je tento fakt zmíněn jen jaksi mimochodem: „Jednoho jasného červnového jitra nás poprvé ostřelovali. V rádiu, po bloku válečných zpráv, jsem pak slyšel, že na mistrovství Evropy ve fotbale zvítězilo Dánsko nad Švédskem. Anglie hrála nerozhodně s Irskem. Snažil jsem se nepřemýšlet.“
Neúčast Jugoslávie na fotbalovém turnaji jistě nepatří k nejhorším důsledkem tamní války. Je však podivným paradoxem, že jugoslávské mužstvo chybělo na podniku, který má mj. funkci jakéhosi „odčerpávače“ válečnického pudu, právě proto, že v této zemi zuřila válka.
„Nepřiléhavost“ válečného konfliktu k moderní době si uvědomuje i vypravěč povídky Kino Svoboda: „Ať mě přejede tramvaj - v pořádku. Ať mi spadne na hlavu květináč - absurdní, ale i to je v pořádku. Ale aby mě někdo podřízl nebo aby mě roztrhal granát, to ne. Proboha, vždyť je konec dvacátého století, ve světě se umírá na AIDS a u nás nožem jako ve středověku.“
Vypravěč všech dvanácti povídek vykazuje autobiografické rysy. Adin Ljuca se narodil v roce 1966 v severobosenském Maglaji, v Sarajevu vystudoval srovnávací literaturu a knihovnictví, zúčastnil se válečných bojů, při nichž byl raněn. Od roku 1993 žije v Praze: vystudoval zde komparatistiku, pracuje ve Slovanské knihovně v Klementinu, vydal básnickou sbírku Hidžra (1996, česky 1998), knihu o rodném městě Maglaj (1999), a do bosenštiny přeložil knihu Jaromíra Štětiny Století zázraků.
V první povídce s názvem Bohumil Pavlů sledujeme vypravěče ještě s dalším uprchlíkem těsně po příchodu do Prahy - v prvním podnájmu u bývalého gymnastického šampiona. Ve druhé, delší próze Na psychiatrii již vypravěč pracuje jako tlumočník, který se snaží pomoci svým krajanům: „Deset dní se skrýval a přespával na největším pražském hřbitově. Dřevorubec z Kozarce. Přežil koncentrační tábor v Trnopolji, přes Červený kříž se dostal do Česka a tady z humanitárního tábora utekl do Prahy. Asi byl v takovém stavu, že mu mrtví byli blíž než živí.“
Tohle moje máma prát nebude
Nejrozsáhlejší próza souboru je věnována osobě dalšího Ljucova krajana, malíře Aldina Popaji, jenž rovněž pobývá v Praze a výtvarně knihu doprovodil. Další „monografická“ povídka Magistr popisuje život strýčka Kecala, jenž jako řidič křižoval kraje bývalé Jugoslávie. V důchodu skepticky nahlíží rozdělení bývalého státu: „Já nikam nejezdím, a ani nevím, jak a kam bych jel. Teď je na těch samých silnicích, po kterých jsem celej život jezdil, víc hraničních přechodů a celnic než dřív semaforů.“
Do „nového“ života v Praze v jednotlivých textech stále probleskuje bosenská „minulost“ - nechybí ani povídka popisující dramatický útěk z Bosny do Čech. Teprve v závěrečných Vytetovaných obrazech jako by se autor „propsal“ k přímému pohledu do tváře války: „Na rozdíl od nás měli i uniformy. Dokonce měli všichni stejné uniformy, opravdová armáda. Já byl ve svých leviskách a černém svetru, který mi upletla sousedka Tereza... Jakmile jsem vstal, viděl jsem, že mám celý svetr od krve. Lesníkova krev a vnitřnosti. Stáhl jsem si svetr a pohodil ho vedle zákopu. Tohle moje máma prát nebude, slyšel jsem v hlavě svůj vlastní hlas.“
Ljucovy prózy jsou atraktivní tématem i stylem, který je sice strohý, ale nechybí v něm jistá rozšafnost. Někde sice z povídky přečuhuje věta, která dává pocítit, že jde o překlad z bosenštiny („Československá hymna totiž začíná slovy: Kde domov můj?“), ale tento fakt dobrý dojem nijak nenarušuje.
