Zabiják Chigurgh je jedním z nás

Setkání s Javierem Bardemem se konalo o mnoho dříve, než se zařadil mezi oscarové hvězdy: loni na festivalu v Cannes, kde měl film Tahle země není pro starý premiéru. Temperamentní Španěl se tu uvedl jako chlapík se smyslem pro humor, který dokáže svou práci i sám sebe brát s nadhledem. Pokud má ovšem dostatečný přísun nikotinu. „Nebude vám vadit, když si zapálím?“ začal rozhovor.

LN Prý se vám spoluprací s bratry Coeny splnil sen...

To je pravda. V takovýchhle rozhovorech bývá zvykem mluvit o kolezích jen v dobrém, jde přece o reklamu filmu... Tohle je ale něco úplně jiného. Znám všechny jejich filmy a ani nedokážu říct, který mám nejradši. Když jsem poprvé uviděl Zbytečnou krutost, zasáhlo mě to tak, jak mě nikdy nezasáhla práce jiného režiséra. Jasně, je spousta velikých režisérů, ale Coenové jsou vážně jedineční. Vždycky jsem si představoval, že jednou přijdu do baru a jen tak mezi řečí řeknu: „Budu dělat film s bratry Coeny.“ A všichni se otočí a otevřou pusu údivem... A ono se to opravdu stalo.

LN Naplnilo se vaše očekávání ohledně vysněné spolupráce? Jací jsou Coenové na place?

Je to jako bavit se jenom s jedním člověkem, nikdy se nehádají, nikdy se nepoperou... To mě, upřímně řečeno, trochu zklamalo. Očekával jsem nějaké to pnutí, polaritu názorů... Ale oni byli pořád zajedno. Prostě pěkná nuda... Ale vážně, není to žádná dvouhlavá saň, jsou to docela normální lidi.

LN Nicméně jste si musel vyřešit jisté dilema, než jste roli zabijáka Chigurgha přijal. Překonal jste svůj odpor k násilí?

Násilí ve filmech opravdu moc rád nemám. Když je ale důvod, aby tam násilí bylo, když to něco objasní, tak je to v pořádku. Dneska je hodně těžké natrefit na film bez násilí, bez zabíjení lidí. Nejsem nijak přecitlivělý, ale sedím v kině, koukám na to a říkám si: „Proč? K čemu to tam je?“ A většinou se otráveně seberu a vypadnu z kina.

LN Takže scénář filmu Tahle země není pro starý musel být vysloveně podle vašeho gusta...

Neznal jsem předlohu Cormaca McCarthyho, takže připouštím, že mi scénář připadal trochu nejednoznačný a leccos mě v něm mátlo. Pak jsem si ale přečetl knihu a pochopil jsem celé to sdělení skryté za dialogy a akčními scénami. Byl jsem si definitivně jistý, že vyprávíme velmi násilnický příběh velmi násilnickými prostředky, abychom mohli násilí položit na stůl a mluvit o jeho podstatě. V tom vidím zásadní rozdíl: udělat násilnický film, nebo udělat film, který je studií násilí.

LN Hrajete tajemného, psychopatického vraha, jehož poznávacím znamením je roztomilé mikádo a la osmdesátá léta...

Po prvních projekcích se mě všichni ptali, jestli to nebyla otrava hrát v paruce. Jenomže to nebyla žádná paruka, ty příšerné vlasy byly moje vlastní. Což bylo naprosto šílené a mnohem horší, než kdyby mi každý den před natáčením nasazovali a lepili na hlavu paruku. Představte si, že s tímhle porostem na hlavě žijete tři měsíce -točíte, ale zároveň se pokoušíte vést docela normální život. Nicméně si myslím, že ve filmu to funguje dobře a mně samotnému to při hraní dost pomohlo, takže jsem se smířil s tím, že jsem po celé natáčení jako chlap naprosto diskvalifikovaný.

LN Jak konkrétně vám účes pomáhal?

Je přece komické vidět někoho tak podivného a krutého s tímhle zženštilým účesem. Myslím, že jsem díky tomu našel ženskou stránku Chigurgha. Dokonce jsem nosil i síťku, abych to dokázal udržet na hlavě. Když jsem chodil se síťkou po place, lidi po mě pokukovali hodně divně. Nejspíš jim to první den přišlo legrační, ale pak už na nich bylo vidět, jak by nejradši zařvali: „Dej to dolů, dej už to dolů, už to není vtipný!“ A pak, poslední den natáčení, jsem šel do hotelu, a když se otevřel výtah, byla v něm nacpaná půlka štábu se síťkou na vlasech.

LN Chigurgh má nejen netradiční účes, ale i zbraň...

Je to taková ta věc, která se používá při porážce dobytka na jatkách, což vychází z předlohy filmu. Rozhodně to není nijak pohodlné ani elegantní, ale je to efektivní a nezanechává to mnoho krve.

LN Herci si často dotvářejí minulost postavy, kterou hrají, aby ji lépe pochopili, pronikli do ní a snáz ji pak interpretovali. Pokoušel jste se o to i v tomto případě?

Obvykle to zkouším, tentokrát ale nemělo žádný smysl ptát se třeba: „Když se Chigurgh narodil, jak se o něj matka starala? Kojila ho?“ Bylo by to dost bláhové. Knížka ho ukazuje jako někoho, kdo přišel odnikud. Charakteristické je pro něj právě to, že nevíme a nikdy se ani nedozvíme, kdo je a co vlastně chce. S bratry Coeny jsme se shodli na tom, že jeho minulost není podstatná. Daleko důležitější bylo pokusit se dát krutosti, kterou reprezentuje, lidskou tvář.

LN Hledat lidskost v někom, kdo působí jako stroj na zabíjení, to musela být výzva...

Pořád jsme si opakovali, že Chigurgh není jenom stroj na zabíjení, že to není robot s kabely místo žil, že v něm koluje lidská krev. Proto je tak důležitá scéna, kdy je zraněný a sám sebe operuje. Tam je totiž vidět, že je zranitelný, že je to lidská bytost, že je jedním z nás. A to je mnohem hrůznější než představa, že jde o jakého nadreálného zplozence pekel.

LN Váš Chigurgh se nejspíš výrazně zapíše do dějin filmu, má všechny předpoklady stát se ikonou, k níž bude leckdo odkazovat, bude se citovat i parodovat. Na co jste se soustředil, když jste ho vytvářel?

Jsem posedlý řečí těla. Dost se na to soustředím, protože jedna z věcí, které mám vůbec nejraději, je pozorovat lidi na ulici. A myslím, že za ta léta už vím, jak si to, co vidím, převést do svého herectví a zúročit to. Většina lidí o řeči těla spíš mluví, než aby ji skutečně využívala. Do místnosti vejde kluk... Když se umíte dívat, poznáte, odkud přišel, můžete odhadnout, co dělá, co má za sebou, co umí, v čem jsou jeho slabiny, jen z toho, jak si stoupne, jak sedí, jaká používá gesta... Zapamatovat si to a dokázat to včas použít je jedna z nejzábavnějších věcí, které znám.

LN Tahle země není pro starý se točila na dost odlehlých místech, nepřipadal jste si tak trochu jako Španěl ztracený na Divokém západě?

Je fakt, že jsem se cítil docela osamělý: musel jsem jít někoho zabít, a pak si jít zase lehnout a mít šest dní volna na dost pustém a bezútěšném místě. A ten účes mi taky moc nepomáhal. Myslím, že se mi povedlo dostat tu izolovanost do postavy, mně osobně to ale moc nesvědčilo. Ale díky panu Brolinovi (představitel hlavní role Josh Brolin, pozn. red.), který vždycky zaklepal na moje dveře, jsem si užil dost legrace. Hodně mi pomáhal.

LN Na plakátě k filmu jste oba -maličký Josh Brolin a vaše obrovská tvář s děsivým výrazem Chigurgha...

Ani o tom nemluvte, já nejdřív myslel, že je to vtip! Nenávidím svůj nos a oni to dobře vědí. A tak, když mi můj agent ukázal plakát, myslel jsem, že si ze mě dělá legraci. „Hodně blbej fór, umíš si představit, že by se to fakt vytisklo?“ řekl jsem mu. A ono se to vytisklo. Doteď mi připadá, že to nemůže být pravda. Vždyť to vypadá, jako bych chtěl Joshe Brolina vdechnout nosem!

LN Natočil jste krátce po sobě dva americké filmy - Tahle země není pro starý a Láska za časů cholery. Bude pro vás teď snazší ještě víc se prosadit v amerických filmech?

Určitě to bude jednodušší než před čtyřmi pěti lety. Nikdy to ale pro mě nebude totéž jako točit ve španělštině, to prostě není možné. Ale už mám sám ze sebe trochu lepší pocit, ačkoli se v angličtině nejspíš nikdy nebudu cítit naprosto uvolněně, vždycky budu myslet na to, jestli to, co říkám, je skutečně to, co jsem chtěl říct. Je fakt těžké snažit se být přirozený, když vám v hlavě pořád běží textová linka, slovo za slovem.

LN Točil jste s bratry Coeny, před tím s Milošem Formanem a poté s Woody Allenem. To musí být pro herce skvělá škola.

To je fakt, od Allena jsem se leccos naučil. Když s ním točíte, musíte být neustále při věci, máte pětišestistránkové dialogy, improvizujete... V angličtině... Takže se musíte opravdu pekelně soustředit. A nejenom soustředit, prostě být. To znamená vracet se k úplným kořenům herectví a neustále se přitom snažit, aby vaši kolegové dokonale rozuměli tomu, co říkáte a co myslíte tím, co říkáte, jinak se nit přetrhne. Víte, my herci pořád moc přemýšlíme o tom, co a jak děláme, a to nám dost komplikuje práci i život. Kdybychom dokázali jenom reagovat na situace, dost by nás to osvobodilo. Vrátili bychom se někam do svého dětství, kdy jsme si jenom hráli s kamarády a pořád něco napodobovali a „hráli“, ale vůbec o tom nepřemýšleli. Tohle ale dokáže jen málokterý dospělý člověk.

LN Jste tedy k sobě hodně kritický? Nestačí vám, když režisér řekne, že jste odvedl dobrou práci, nevěříte mu?

Ne, nevěřím. Myslím, že člověk sám nejlíp vycítí, kdy udělal něco dobře, je to věc instinktu. Většinou si ale stejně říkám: „Do pytle, to nebylo dobrý.“

Javier Bardem (1. 3. 1969) Rodák z Kanárských ostrovů pochází z herecké rodiny. Začínal ve španělských seriálech, zatím vytvořil čtyřicítku filmových rolí. Za postavu homosexuálního kubánského básníka ve filmu Juliana Schnabela Než se setmí byl jako první španělský herec nominovaný na Oscara za hlavní roli. Za postavu zabijáka Chigurgha ve filmu Tahle země není pro starý Oscara získal. Vidět jsme ho mohli v oscarovém filmu Hlas moře, v němž hrál ochrnutého muže usilujícího o eutanazii, nebo ve filmu Láska za časů cholery. Dvakrát získal herecké ocenění na festivalu v Benátkách. Miloš Forman ho obsadil do role inkvizitora ve filmu Goyovy přízraky. Javiera Bardema uvidíme také v novém snímku Woodyho Allena Vicky Cristina Barcelona. Ve filmu Killing Pablo bude hrát kolumbijského drogového bose Pabla Escobara.