Třicetiletý úspěšný dramatik Kolečko, který má na svém kontě také televizní seriály Okresní přebor, Čtvrtá hvězda či Marta a Věra, debutuje Zakázaným uvolněním jako filmový scenárista. Opírá se přitom ovšem o vlastní stejnojmennou divadelní hru, která měla v režii Daniela Špinara před dvěma lety premiéru v A studiu Rubín. V rámci Hřebejkovy filmografie se tak Zakázané uvolnění řadí vedle dokumentárního záznamu operního opusu divadla Kolowrat Zítra se bude... a filmové verze představení Činoherního klubu Odpad, město, smrt.
Z natáčení filmu Zakázané uvolnění
Z divadelního obsazení převzala filmová adaptace trojici hlavních představitelek Zuzanu Stavnou, Hanu Vagnerovou a Janu Strykovou, rozbila však původní komorní půdorys založený na klasické jednotě postav, místa a času. Nešťastné rozhodnutí (učiněné patrně ve jménu "větší filmovosti") ovšem Zakázané uvolnění změnilo v polovičatý hybrid, v němž všechny snahy o filmařské zcivilnění jen zdůrazňují jevištní základ vyprávění.
Hodinové řádění tří protagonistek v komorním prostoru jeviště, které z Kolečkovy hry udělalo hit, je ve filmu proloženo retrospektivami i paralelní dějovou linií týkající se dvojice mužských postav. O těch se v původní hře pouze mluví. Tyto "dotáčky" nesené na vlně uvolněné letní atmosféry (o občasném zvracení a močení nemluvě) neústrojně upomínají na lyrický design režisérova předchozího "svatebního filmu" filmu Líbánky.
O Kolečka víc
Titul Zakázané uvolnění odkazuje k hokejovým pravidlům, může se však vztahovat i ke stavu, do nějž se jednoho letního večera vinou nadměrné konzumace stejnojmenného drinku uvede trojice hlavních hrdinek. Čerstvá nevěsta Klára je do venkovského hokejového baru s beznadějným názvem Lapačka "unesena" taxíkem. Vyprázdněnost svatebního obyčeje narušuje fakt, že svědkem ženicha Štěpána je žena – nevěstina vrstevnice, Slovenka Iveta. Během nekonečného čekání na novomanžela, bloudícího se svědkem nevěsty po klikatých venkovských silničkách, se návštěvnice opijí s barmankou Vladanou. Ta vsadila vše, co měla, na výsledek právě probíhajícího hokejového utkání mezi Slovenskem a Českem.
Ondřej Sokol a Jan Hřebejk při natáčení filmu Zakázané uvolnění
O průběhu zápasu ovšem nikdo nic neví, protože moderní technika kolabuje vinou divoké bouře. Přírodní spoušť doprovází "významným" hřměním průtrž překvapivých odhalení, jež smete načinčanou květinovou výzdobu a odhalí vykotlané podloží hned několika životů. Vše začne Klářiným zjištěním, že půvabná svědkyně má "jejího" Štěpána uloženého v mobilu pod mazlivou přezdívkou Králíček. K hořkým pravdám o svých životech se ovšem musejí probrodit nejen tři osamělé ženy, ale i dva muži ztracení v lesích. Na rozdíl od divadelní předlohy totiž ženské trio doplňuje kompatibilní potyčka mezi Štěpánem, který se zásadně nezajímá o sport, a jeho nejlepším kamarádem, který zuřivě odmítá představu, že je gay. Mač mezi Českem a Slovenskem se pak stává metaforou souboje mezi rozumem a lidskou přirozeností. Důležitou roli proto hraje i slovenský původ smutné "divošky" Ivety, která díky schopnosti prožít a přijmout svou porážku zůstává nejsympatičtější postavou vyprávění.
Zakázané uvolněníČR 2014 |
Jinak ovšem není divu, že hokej dopadl 5:4 ve prospěch Česka: Zakázané uvolnění totiž vlastně nakonec nevypovídá o "nedovolené" ventilaci pečlivě skrývaných emocí, ale o naší schopnosti potlačovat přirozené touhy ve jménu "civilizovanosti" a "rozumu". Karaoke na mol opilých hrdinek měnící se v teskné štkaní je tak lamentací nad láskou, která vymírá po přeslici – a vinou nemužných mužů i po meči.
Skeptik v pouťové masce
Tato sofistikovaná konstrukce svým způsobem dobře zapadá do realisticky hořkého autorského světa Jana Hřebejka. Zároveň ovšem Kolečkova komedie plná šťavnatých "hlášek" a dravě divného humoru působí jen jako umělohmotná pouťová maska, kterou si posmutnělý režisérský skeptik nasadil ve snaze pobavit diváky.
Ovšem pámbu ví, jestli si film – zbavený obvyklých hřebejkovských hereckých hvězd – najde nějaké cílové publikum. Honí totiž příliš mnoho zajíců najednou. Jako divák bych toužila spíš po vítězství "Slovenska" – autorské přirozenosti, která by nechala Kolečkovu hru tam, kam patří a kde se jí daří – na divadle. Takhle je z toho totiž člověk jelen.
