Člověk absolvuje to dvouhodinové kázání o nutnosti chudoby a ze tmy projekčního sálu vyleze do foyer hotelu Richmond, jímž křižují dámy toužící svým, ehm, outfitem naplnit zdejší představu světovosti. Scenérii dominovala osoba, vzhledu a vystupování, řekněme, výraznějšího, jež velmi ochotně pózovala pro hlouček dychtivých fotografů. Chvilku jsem se marně snažil si ji zařadit a pak mi to docvaklo - ta paní je matka entity, známé jako Ornella Štiková. A tady se... zdržuju dalšího komentáře.
Jistý jsem si v tu chvíli ale byl jedním: je čas vyrazit na cestu, natáhnout svůj toulavý škrpál, pověsit novinářskou akreditaci na hřebík, dát vale lázeňským oplatkám, prásknout do kohokoli a čehokoli, co mě bude ochotno odtáhnout pryč, za mnou oblak zvířeného prachu, nade mnou hvězdné nebe, přede mnou lákavé neznámo. A tak. Mohli byste tomu rozumět.
Ještě ale k těm posledním zážitkům. Na japonském filmu Jaký otec, takový syn ve Velkém sále buleli jak želvy snad všichni, mě nevyjímaje. Příběh dvou dost rozdílných rodin, které po šesti letech zjistí, že jim v porodnici vyměnili děti, dokázal Hirokazu Koreda podat zdrženlivě, s citem a velkou soustředěností. Jeho schopnost přimět děti, aby před kamerou působily úplně přirozeně, je mimořádná. Natáčí ten druh filmů, které člověka nakonec dovedou k myšlenkám na jeho vlastní život, chyby, jež dělá nebo ne, lidi kolem něj. To shromáždění plačících lidí vyzařovalo jakýsi svobodný „feeling“. Jako kdyby v něm povolila ostražitost, potřeba kontrolovat svoje projevy. Na projekcích pro novináře, se člověk před kolegy přeci jenom víc hlídá, tady se ale v klidu přidal. Koreda by, počítám, byl rád, kdyby to viděl. Možná by byl i pyšný, určitě by na to měl právo.
Krmení koz v hlavní roli
Před chvílí jsem se vypotácel z projekce italsko amerického film Zastavit tlukoucí srdce. Nárok na trpělivost to dílo vznáší velký, v situaci sedmého dne festivalu a otupělosti z mnoha předcházejících promítání je prakticky nenaplnitelný. Režisér Robert Minervini v Texasu natočil něco mezi dokumentem a hraným filmem, vystupují v něm členové rodiny Carlsonových, kteří mají na venkově kozí farmu, dny tráví prací a studiem Bible, neznají běžné zábavy dnešní doby - myslím, že se tím filmem ani jednou nemihne počítač nebo mobil. Jejich děti nechodí do školy, učí se doma. Hlavní hrdinka - čtrnáctiletá Sára - s rigidními normami svého domova trochu zápasí, neprojevuje se to ale nijak dramaticky. Trochu se kamarádí s Colbym, klukem z rodiny jezdců rodea, která bydlí nedaleko. A to je asi tak všechno.
Minerviniho „herci“ před kamerou představují hlavně sami sebe a působí také v těch situacích naprosto svoji. Zjevně to nejsou scény nějak moc dopředu promyšlené a strukturované, možná si jen dopředu řekli téma, nebo nechali kameru, aby zaznamenávala jejich obvyklý život. A v prvních desítkách minut Zastavit tlukoucí srdce působí skutečně jako potrét nějakého životního stylu, který je pro naprostou většinu publika jistě zcela neznámý, Minervini svoje postavy nijak neadoruje, taky se ale na ně nevytahuje, spíš je na ně prostě zvědavý. Přes to zaznamenávání všednosti se ale jeho film nějak nemůže dostat, konflikty se odehrávají jen v těžko postřehnutelných náznacích, o to víc času je věnováno krmení koz.
Vyhmátnou to nejzákladnější
Jeden moment mi ale utkvěl: záběr Colbyho, který v železném boxu usedá na býka a rovná se na něm předtím, než je zvíře vypuštěno do arény. Obraz té divoké a zuřivé síly, narvané do železné klece, a hubeného kluka, který se opatrně připravuje na moment, až ho ta síla někam odnese. Colby v jedné scéně vysvětluje svojí sestře, jak správně jezdit na býku, řekne toho hodně, nakonec to shrne „hlavně musíš tlačit paty dopředu“.
Tímhle shrnutím čehosi, co vypadá hodně složitě, do něčeho strašně jednoduchého, mi připomněl Mistra Ipa z Wong Kar-waiova Velmistra. Podle něj celé kung-fu sestává ze dvou věcí - horizontály a vertikály. Nebo Františka Vláčila hraného Jiřím Kodetem, který v Sentimentu Tomáše Hejtmánka vysvětluje, že film je celek, polocelek, detail... a to je asi tak všechno. Tyhle moudra můžou znít především efektně, jenomže Vláčil uměl točit filmy, Colby umí jezdit rodeo... Asi k tomu patří schopnost nějak vyhmátnout to úplně nejzákladnější.
Jak je to s psaním? Možná mezery a písmena. Schopnost nedělat jedno tam, kam patří druhé. Spíš ale rytmus. Najít ho a udržet, alespoň občas. Moje mysl pracuje v tuhle chvíli v rytmu skomírání, pročež končím. Letošní festival už to má taky skoro za sebou. Lidé přijeli, družili se, různé filmy viděli a pak o nich mluvili. Filmy to byly všelijaké, v soutěži ve srovnání s minulými ročníky, myslím, lepší, celkově trochu horší. Inu, život. Zítra se budou udílet ceny, přečtete si o tom v novinách. Jinak se snažte držet paty dopředu, tím se rozhodně nedá nic zkazit.
