V myšlenkách na ty řečené změny a uveden jimi ve stav melancholie jsem dumal nad tím, zda se neblíží čas, kdy ten nápis bude zase odstraněn a tím i otevřena cesta k opětovné leninizaci tatíčkově. Zároveň však - slunce zářící, palačinka tvarohová, audiny po karlovarských ulicích ševelící, tak jak to už audiny umějí. Taková kombinace může chmury aspoň trochu relativizovat.
Bylo slavnostní zahájení a bylo slavnostní. Paní a dámy v róbách. Trousil jsem sarkastické poznámky, mohl jsem si je ale odpustit. Svoje slušnější oblečení jsem na místo dopravil ve stavu sežvejkanosti tak důkladné, až mi bylo hanba. Přijde den a pořídím si takový ohoz, až tady ze mě budou všichni padat. Ale - jak říká gladiátor v Gladiátorovi: „Jednou ano, ale teď ještě ne.“
Byl tam ten Travolta, oblek černý a úsměv široký. Když se před jeho příchodem na plátně rozsvítil úryvek Horečky sobotní noci, přivedlo to některé dámy v publiku do stavu spontánního óchání. Jinak ten sestřih Travoltových filmů, před nástupem hvězdy na pódium nebyl z nejkratších. Když v mém subjektivním vnímání času dosáhl asi čtyřhodinové stopáže, uvědomil jsem si s hrůzou, že jsme v chronologii Travoltovy kariéry teprve asi v roce 1997. Při představě z čeho všeho máme ukázky ještě před sebou mě zachvátil čirý existenciální teror. Byla tím nastolena otázka, zda by nebylo nejlepší se picnout - skutečnost, že píši tyto řádky, naznačuje odpověď.
Pravda je totiž taková, že Johna Travoltu zas až tolik nebaštím. Nebo přesněji, obdivuju ho za to, že po desetiletích hraní v nesnesitelných filmech (spolužačka z gymplu, která se chlubila tím, že byla schopna vidět Pomádu během jednoho týdne devětkrát, se mnou v tomto bodě asi souhlasit nebude), dokázal v Pulp Fiction předvést, co bylo potřeba a ještě něco navíc. Je to taková záhadná americká schopnost - čekat na příležitost dlouho, a když přijde, předvést se jak nikdy. Mám pocit, že středoevropané tohle moc nezvládají. V našich končinách když si někdo jednou s těmi, jak to říct, pokleslostmi pořádně začne, už se z nich nevyhrabe, respektive ztratí talent dělat i něco jiného. Jasně, jenom pocit.
Na Pěnu dní Michela Gondryho jsem kvůli pracovním povinnostem zůstat nemohl. Reakce na ten film byly rozporné, ale režisér prý docela fajn. Omlouval se za zmačkané sako - alespoň jsem v tom nebyl sám. A taky prý barvitě vysvětloval nepřítomnost herečky Audrey Tautou, která měla přijet s ním, leč zranila se při pádu z kola. Gondry prý naturalisticky líčil z čeho všeho a jak moc jí přitom pádu tekla krev.
Taky byl zahajovací večírek, ale o tom se moc šířit nebudu. Při snaze vyšťourat si ze škvíry mezi zuby kus steaku z tygra sibiřského jsem zlomil ebenové párátko, měl jsem si radši vzít to zlaté, falešná skromnost, na tu se vždycky doplácí. Jinak jako vždycky - ladně kroužící sponzoři a nevtíravá hudba.
Na sobotní ráno jsem naplánoval projekci nějakého skotského filmu o klukovi, jak trpí na Hebridách (Hebridy, jak známo, jsou Skotsko pro pokročilé). Svoje síly jsem ale zjevně přecenil, přitažlivost byla po ránu příliš silná na to, abych vstal. Tak jsem toho spratka nechal, ať si tam trpí sám. Co by taky na Hebridách čekal. A ještě má tu drzost s tím otravovat.
Na film Alexeje Fedorčenka Nebeské ženy Lužních Marijců jsem se ale už vypravil a nelituju toho. Už předcházející film toho režiséra - Tiché duše - se mi dost líbil. Je o chlapíkovi odněkud ze severu Ruska, kterému umře manželka a on ji s kamarádem jede pohřbít podle zvyklostí malého kmene, k němuž oba patří. Jednoduchý a docela jímavý film o, ehm, lásce a smrti nebo tak. Na festivalech měl ohlas, někteří hejlové vyzdvihovali autenticitu, se kterou podal zvyky vymírajícího národa. Akorát, že režisér si ten národ i jeho zvyky vymyslel.
Nebeské ženy jsou taky taková národopisná fikce. Dvaadvacet obrazů ze života neexistujícího národa, který mluví pro film vymyšleným jazykem. V jeho světě jsou bizarně propletené postsovětská realita, přírodní magie, křesťanství a spousta dalšího. Každý krok Lužního Marijce (a zvlášť těch žen) ovlivňují nějaké ohrožující či přející nadosobní síly, mají to, Marijci, těžké. Ty obrazy jejich života, jsou někdy anekdotické minipříběhy, jindy o žádný příběh nejde , a předvede se jen taková lyrická či trochu absurdní imprese, třeba i jen na jeden záběr - mě dostal, ten, na němž Marijka přebírá houby, najde mezi nimi hezkého hříbečka a povzdechne si - „Takového bych chtěla manžela.“
Ženské plémě z Fedorčenkova filmu vychází jako to silnější, a vnímavější, jak moc se ale Nebeské ženy mohou líbit feministkám, si ale fakt netroufnu odhadnout. Závěrečné defilé všech ženských postav mě filmu mě ale skoro dojalo. Ach vy naše ženy: štíhlé i kypřejší, s větrem odlétající, nápoj kysel po sobě cákající, před nemrtvými unikající, jaro přivolávající, černým hřebenem čarující, trápící se, trestající, bříze se omlouvající a bůhvíjak ještě vás Fedorčenko ukázal. Myslíme na vás.
