Středa 21. října 2020svátek má Brigita 5 °C polojasno Předplatné LN
Premium

Zapomenutý Čech z Hollywoodu, který získal Oscara. Vytvořil třeba ikonickou scénu z Planety opic


Předávání Oscarů. | foto: Lidovky.cz

Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Praha/Los Angeles  V srdci amerického filmového průmyslu působilo před sto lety mnoho Čechů, kteří jsou dnes zcela zapomenuti. Je mezi nimi i držitel Oscara Emil Kosa Jr., který společně s pár dalšími tvořil v Hollywoodu silnou českou filmařskou komunitu.

Závěrečnou scénu z Planety opic (1967) zná skoro každý. Kosmonaut Taylor v podání Charltona Hestona kluše na koni po mořském břehu, zatímco se k němu tiskne lepá domorodka. Najednou Taylor v úžasu zvedá oči k soše, jež vyčnívá z písku. Je to troska sochy Svobody. Zdrcený hrdina sesedá z koně a noří se do vln: nepřistál na neznámé planetě, nýbrž doma, na planetě Zemi, již ovládly inteligentní opice.

Málokdo ví, že nezapomenutelnou scénu hollywoodského filmu vytvořil pomocí realistické malby na mimořádně hladkém skle český imigrant Emil Kosa Jr., jeden z mnoha Čechů, kteří v Hollywoodu působili – a kteří jsou dnes již téměř zapomenuti. Přitom zrovna malíř, a dokonce držitel Oscara Emil Kosa Jr. byl součástí amerického filmu dobrých pětaosmdesát let. Až do letošního srpna, kdy se společnost 20th Century Fox, respektive její majitel, firma Disney Studios, rozhodla zavřít studia pod názvem Fox a provést rebranding celé značky. 

Ze světa má zmizet i její proslulá znělka, jíž začínaly takové filmové trháky jako Hrozny hněvu (1940), Butch Cassidy a Sundance Kid (1969), Francouzská spojka (1971), série Hvězdné války a hity jako Titanic (1997) nebo ještě předloni Bohemian Rhapsody. Tato informace dokonce proběhla českým tiskem, nikdo si však nevšiml toho, že autorem znělky nebyl nikdo jiný než Emil Kosa Jr. a s jejím zánikem mizí také poslední živoucí stopa „českého Hollywoodu“ z doby před druhou světovou válkou.

Emil Kosa Jr. totiž nebyl jediným Čechem, který se v Hollywoodu proslavil. Před sto lety v Mekce filmu působily desítky Čechů. Před první světovou válkou to byli většinou Čechoameričané, ovšem v meziválečném období se k nim přidalo několik desítek nově příchozích z Čech a Moravy, kteří ve filmovém průmyslu viděli šanci na úspěch. 

O těch, kdo se už předtím prosadili doma, se u nás celkem ví. Jedním z nich byl hudební skladatel Rudolf Friml, jehož muzikály a operety se dočkaly několika hollywoodských zfilmování. V Hollywoodu se pokoušel prorazit i režisér Gustav Machatý, který se proslavil svým českým filmem Extáze. V Americe však neuspěl.

Na ty, kteří se stali hvězdami až v Americe, se však vesměs zapomnělo. Nebo jste snad někdy slyšeli o Františku Ledererovi, který ztvárnil hlavní roli spolu s Ginger Rogersovou? Nebo o Paulu Kohnerovi, agentu hvězd, jako byla Greta Garbo? O dvojnásobném držiteli Oscara, expertovi na zvláštní efekty Ferdinandu Sršňovi? V češtině si toho o nich moc nepřečtete. Přitom právě čeští umělci – malíři, sochaři a architekti – měli v Hollywoodu velké zastoupení a úspěch.

Z Třešti až do Ameriky

Emil Kosa Jr. měl malířství v krvi. Jeho dědeček, Emil Kosa „nejstarší“, se narodil v rodině tkalců v roce 1851 v Třešti, kde se vyučil na kupce. Jeho neklidná povaha ho však vedla k cestování po střední a jižní Evropě. Po návratu z Itálie začal své obrazy podepisovat jako Emilio Cosa, pittore artistico. Měl tři manželky, z nichž ta první mu porodila pět dětí – a ze všech vyrostli umělci. Dvě dcery zůstaly v rodných Čechách, syn Leo působil v Berlíně a Curychu a dcera Marie v Paříži. 

Tam na začátku 20. století žil a pracoval i jeho nejstarší syn Emil, který se později začal označovat přízviskem „senior“.

V Paříži žil Emil Kosa Sr. jako pravý bohém, a jak o něm později napsal jeho přítel Josef S. Rouček, míval „své umělecké záchvaty, časem zuřivě pracoval, jindy býval mrzut“, ale především „svýma blýskavýma očima, dlouhými vlasy a uměleckým temperamentem okouzloval“. Tak si získal i pianistku pařížské Opery Jeanne Maresovou, která mu 28. listopadu 1903 porodila syna – Emila (Jeana) Kosu „juniora“. 

Když o tři roky později manželka zemřela, vydal se otec zpět na Moravu, kde se podruhé oženil, ale prakticky ihned se s novou manželkou a synem vydal do Spojených států. Do přímořského Cape Cod nedaleko Bostonu otce Kosu pozval Alfons Mucha, pro nějž jako asiávěrečnou stent pracoval už na přelomu století v Paříži při stavbě bosenského pavilonu pro Světovou výstavu v roce 1900.

Těžko říct, jestli to byla jeho neklidná povaha, nemožnost se v Americe uplatnit, nebo zdravotní stav patriarchy rodiny, který v posledních letech života živořil a bojoval s nemocemi, ale už o tři roky později se rodina opět ocitá na palubě parníku směrem do Evropy. Rodinného klidu si však neužili ani tady: Kosa Sr. byl za války odveden do armády a vrátil se až v době, kdy na tom Kosa nejstarší byl už opravdu špatně. Krátce nato, v roce 1919, v chudobě zemřel.

Ve stejném roce se Kosa Jr. zapsal na pražskou Akademii výtvarných umění, ale v lednu 1921 už opět mířil do USA. O tři roky později se celá rodina usadila v Los Angeles, kde nejmladší Emil pokračoval ve studiu na California Art Institute.
V roce 1927 se stal americkým občanem, ale ještě si na rok odskočil do Evropy. Tam pokračoval ve studiích na pařížské École des Beaux-Arts, kde jej učil i František Kupka. Opětovný návrat do Kalifornie nebyl úspěšný. Oba Kosové začali mít obavy, že umění je už v době ekonomické krize neuživí, přestože na přelomu desetiletí v Los Angeles společně realizovali několik nástěnných maleb.

Zlomovým momentem kariéry Kosy Jr. bylo na konci 20. let setkání s o několik let mladším kalifornským designérem a malířem Millardem Sheetsem, který ho přesvědčil, aby se začal věnovat akvarelu. Sheets se v té době snažil napravit reputaci kalifornské umělecké scény a začal dávat dohromady „neformální, ale soudržnou uměleckou skupinu tvůrců akvarelů s kalifornskými motivy, jejíž hlavní aktivity probíhaly ve dvacátých až padesátých letech“, jak ve své knize o kalifornském malířství poloviny století v roce 2008 napsali Barbara J. MacAdamová a Paul J. Karlstrom.

Emil Kosa Jr. se záhy vypracoval mezi čelné představitele tohoto hnutí. Umělecký kritik Arthur Millier napsal o jeho výstavě v Los Angeles Times v roce 1941, že „kdysi obdivovanému umění krajinomalby vrátil zpět barevnost a obnovil její poezii, kterou ztratila mezi díly ošklivě realistickými nebo málo umělecky kvalitními“.

Malířem v Hollywoodu

Nevelká komunita Čechů v Kalifornii se mezi sebou dobře znala a poté, co ji začal tmelit neobyčejně aktivní obchodník Felix B. Janovský, jmenovaný v roce 1926 československým honorárním konzulem v Los Angeles, se často stýkala. Možná takto se oba Kosové potkali s Ferdinandem Sršněm, v té době už v Hollywoodu úspěšným tvůrcem filmových triků.

Fred Sersen, jak si v Americe začal říkat, se postupně vypracoval na post šéfa oddělení zvláštních efektů 20th Century Fox a kolem sebe postupně soustředil hned několik českých umělců. Epizodní hollywoodský herec Rudolf Myzet vyjmenovává ty úplně první: „Franka V. Čáku, jehož rytiny zdobí Kongresní knihovnu, Ludvíka Lea, scénického malíře, a zesnulého George Strimpla, velmi nadaného mladého umělce, bratra Ludvíka V. Strimpla, šéfa protokolu prezidenta Masaryka a Beneše.“

Americké produkce třicátých let potřebovaly kvalitní kulisy. Chytře postavená scéna se osadila malbami tak, aby v záběru navozovaly pocit prostoru. Šéf 20th Century Fox Daryl F. Zanuck chtěl produkovat filmy, které budou vypadat grandiózně a přitom – jak jinak – budou stát co nejméně. A všechny ty neexistující velkolepé paláce, dechberoucí panoramata a děsivé katastrofy mu dokázal dodat právě Sersen a jeho tým.

Emil Kosa Jr., zkušený autor krajinek, byl pro tvorbu pozadí, ať už jako malby na plátně, nebo na skle, nejlepší volbou. Otec a syn tak začali pracovat u filmu jako takzvaní „matte artists“.

Jednou z prvních prací Kosy Jr. však bylo firemní logo. Monolitický logotyp složený z nezaměnitelných trojrozměrných písmen, jimž se v Hollywoodu říká „Památník“, původně vznikl pro produkční firmu Twentieth Century Pictures v roce 1933, ta se však o dva roky později spojila se společností Fox a vizuál byl textově upraven do dnes známé podoby. Jedno z ikonických log Hollywoodu bylo sice postupně několikrát modernizováno, nejvýrazněji v letech 1953, 1994 a 2009, ale celá typografie, maják i okolní budovy ve stylu art deca, vytvořené Kosem Jr., na něm až do letošního roku beze změny zůstaly.

Malba Emila Kosy JR.

Malba Emila Kosy JR.

A zatímco Kosa Sr. se s filmovým prostředím už moc nesžil a „občas klidnil svoji náladu přednáškami o nepochopení umění v Hollywoodu“, jak napsal Josef S. Rouček, Kosa Jr. se postupně vypracoval až na post Sersenova hlavního asistenta. Podílel se tak – neuveden v titulcích – na řadě jeho úspěšných trikových projektů, z nichž prvním kritiky a diváky oceněným bylo zfilmování velkého požáru z roku 1871 ve filmu Ve starém Chicagu (1937).
Sersen a jeho lidé měli pro 20th Century Fox „větší význam než mnohá hvězda“, jak napsal v roce 1935 ve své knize Město, zvané Hollywood český novinář a filmový kritik A. J. Urban, a dodal: „Ve Foxfilmu mi řekli, že by se raději rozloučili s největším svým hercem než s tímto málomluvným Čechoameričanem, bez (jehož) svolení nenatáčí se u Foxe žádný film.“

Oscaři pro Čechy

Když v roce 1939 Akademie filmového umění a věd poprvé udělila Oskara v nové kategorii pro nejlepší zvláštní efekty, byl to právě Sersen, kdo si sošku odnesl, a to za na svou dobu fenomenální scénu ničivých záplav ve fiktivním indickém Ránčípuru ve filmu Když nastaly deště podle stejnojmenného románu Louise Bromfielda. Sersen, a tedy i jeho tým, se další nominace dočkali celkem osmkrát – nepřetržitě v letech 1939 až 1945 a pak ještě v roce 1948 – a sošku Oscara si Sersen odnesl v roce 1943 za barevný válečný film ze života námořníků Rychlý ponor. Akademici ocenili nejen novátorské scény podmořských ponorkových soubojů, ale zřejmě i investici studia, která na svých pozemcích nechala postavit umělé jezero. Dostalo jméno po Sersenovi.

Padesátá léta už tak úspěšná nebyla, i když v nich 20th Century Fox natočil několik filmů s efektními triky – za všechny například Den, kdy se země zastavila (1951). Do popředí se ve studiu stále víc dostával Emil Kosa Jr. V roce 1958 se jeho jméno poprvé objevilo v titulcích. Pracoval pak na speciálních efektech v několika úspěšných filmech plných triků: dvou verneovkách Cesta do středu Země (1959) a Pět neděl v balonu (1962) a neméně slavném, v Hollywoodu již několikátém ztvárnění románu Arthura Conana Doyla Ztracený svět (1960) s desítkami předpotopních ještěrů.

Rostl i jeho malířský věhlas, akvarely s motivy krajin a měst Kalifornie a Utahu, kam Emil Kosa Jr. rád cestoval, se výborně prodávaly. Od 50. let byl také uznávaným portrétistou a jeho proslulost i mimo uměleckou sféru podpořil také fakt, že u něj byl objednán oficiální portrét kalifornského guvernéra Earla Warrena.

Jeho největší úspěch však přišel v roce 1963, kdy se po pěti letech dočkal premiéry tehdy nejdražší film všech dob, Kleopatra. Film, za nějž si jeho hlavní hvězda Liz Taylorová řekla o tehdy neslýchaný honorář jeden milion dolarů a jehož natáčení provázely skandály s jejím tehdejším manželem a filmovým partnerem Richardem Burtonem, byl kritiky přijat relativně vlažně, finančně a divácky byl nakonec úspěšný a zachránil firmu 20th Century Fox od bankrotu.

Z devíti oscarových nominací nakonec nezískal žádnou z těch hlavních, ale čtyři za nejlepší kameru, scénografii, kostýmy a zvláštní efekty. V poslední kategorii porazil Hitchcockovy Ptáky. Ze zachovaných televizních záběrů z udílení cen je vidět, že Emil Kosa Jr. sice slavil v Hollywoodu úspěch, hollywoodské sebevědomí však ještě neměl: byl více než nervózní a vlastně neřekl vůbec nic kromě lehce nejapného vtipu. Na scéně se ani pořádně nevyfotil s předávající herečkou Angie Dickinsonovou.

Další nominace na Oscara se Kosa Jr. už nedočkal, byť ve zbývajících pěti letech života pracoval na dalších třech desítkách filmů, mezi nimi na muzikálu Za zvuků hudby (1964) nebo komedii Doktor Doolittle (1967). Hodně práce měl i na historickém dramatu Ve službách papeže (1965) a ještě víc na tehdy velmi populárním sci-fifilmu Fantastická cesta (1966). Na všech filmech už pracoval se svým tehdejším šéfem a vedoucím trikového oddělení L. B. Abbottem.

Nositel Oscara a jeden z mála Čechů, kteří opravdu uspěli v Hollywoodu, zemřel v Los Angeles 4. listopadu 1968. Bylo to jen pár měsíců po premiéře Planety opic a v době, kdy ještě nemohl tušit, jak slavný jednou bude jeho téměř poslední trik. Po zapomenutém Čechovi, který stejně jako jeho spolupracovník Ferdinand Sršeň / Fred Sersen nemá ani stránku na české Wikipedii a jediný článek ve vlastivědném sborníku rodného města jeho otce, zůstaly alespoň dva ikonické filmové památníky. Ten vůbec první – logo 20th Century Fox – snad bude alespoň v hrubé podobě používán i nadále.

Po čtyřicítce žijeme na vypůjčený čas, říká lékař David Sedmera

David Sedmera | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Lidské tělo je velmi přesný a dokonalý mechanismus. V některých směrech až zázračný. Proč je však uspořádání těla...

Jak vyležet ‚lehký covid‘. Praktičtí lékaři radí, jak na samoléčbu

Měření teploty u vstupu do pardubické nemocnice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Tak jako jiné virózy i obávaný covid-19, pokud zaútočí jen v mírné či střední síle, se musí doma prostě a jednoduše...

Shromáždění vlastníků jsou kvůli pandemii v ohrožení. Právník radí, co dělat

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Vyhlášení nouzového stavu komplikuje situaci společenstvím vlastníků bytových jednotek. Do konce roku musí totiž výbory...

R. Doubravský "Rodné Čechy" v moravské Třešti. 11:20 18.10.2020