1. července 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Zaráží mě vztah Čechů k semaforům, říká britský spisovatel David Short

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 24Diskuse
Šiřitel české literatury. David Short při přebírání Ceny Jiřího Theinera na... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Šiřitel české literatury. David Short při přebírání Ceny Jiřího Theinera na... | foto: ARCHIV LN

PRAHA Na letošním Světě knihy převzal Brit David Short (*1943) Cenu Jiřího Theinera za významný příspěvek k „šíření a propagaci české literatury mimo ČR“. Na školách v Praze a Birminghamu vystudoval češtinu, ruštinu a srbochorvatštinu. V letech 1974–2011 vyučoval český jazyk a literaturu na School of Slavonic and East European Studies v Londýně. Překládá moderní českou prózu, je autorem řady publikací z oboru české jazykovědy, literatury, kultury i etikety.

LN: V šedesátých letech jste studoval na Univerzitě Karlově češtinu. Jak se vám tehdy Praha jevila? Jaké na ni máte vzpomínky?

Moc se mi tam líbilo. Jako cizinci mi vlastně o nic nešlo, měl jsem stipendium, bydlel jsem pohodlně na Strahově, potom v Řeznické ulici, občas jsem si něco přivydělal překládáním, a to dění kolem nemohlo člověka nefascinovat – nic podobného jsem doma nezažil! Ale jaké mám vzpomínky na srpen osmašedesátého roku, to vás nechám domyslet.

LN: Kdo vás tehdy na škole v Praze učil?

Zpočátku František Čermák a Emil Vejvoda na katedře češtiny pro cizince. Potom Bohumil a Zdena Palkovi na katedře lingvistiky a fonetiky. Na všechny mám krásné vzpomínky a zůstali jsme pak dlouhá léta v kontaktu. Kromě nebožtíka Vejvody.

LN: Co vás vůbec přivedlo k české literatuře, kultuře?

Potřeba naučit se českému jazyku. Tehdy jsem totiž pomýšlel na kariéru v oboru slovanské jazykovědy a k ruštině a srbochorvatštině mi chyběl západoslovanský jazyk. Čeština mi pak otevřela dveře k všemu ostatnímu českému, včetně literatury.

LN: Skoro čtyřicet let jste vyučoval na londýnské School of Slavonic and East European Studies češtinu a slovenštinu. Jak se škola za ta desetiletí proměnila: k lepšímu, k horšímu?

Z mého pohledu k horšímu. V devadesátých letech měla finanční potíže, s námi odborníky na jazyk časem rozvázali pracovní poměr, pak nás sice vzali zpátky, ale jen na částečný úvazek jako učitele jazyků, tedy bez povinnosti dělat výzkum a publikovat. Česká literatura se ještě drží, spolu s maďarskou; ty ostatní jen do té míry, do jaké s nimi něco dělají příslušní jazykáři. Potom, co se náš bývalý senátní ústav o čtyřech katedrách proměnil v pouhou katedru jedinou, se těžištěm staly společenské vědy. A na ty kurzy, jak pozoruji při svých řídkých návštěvách starého pracoviště, chodí především draze platící Číňané.

LN: Kde se dá dneska v Anglii studovat bohemistika? A jaký je zájem: roste, klesá?

Už sedm let jsem důchodce, takže o současném stavu příliš nevím. Český jazyk lze studovat mimo Londýn ještě v Oxfordu; v Sheffieldu a v Bristolu pak berou vážně i literaturu. Ve Skotsku je jediná možnost v Glasgow. Ve Wolverhamptonu jeden ruštinář „pečuje“ o studenty, kteří jeví o češtinu zájem, a sám aktivně publikuje studie na bohemistická témata. Jako penzista-překladatel mám dojem, že zájem o bohemistiku v Anglii dneska klesá.

LN: Co říkáte na brexit?

Podle mě je brexit katastrofa. Nechápu, proč se dějiny musejí vracet do stavu, který byl rozhodně primitivnější.

LN: Proč k brexitu došlo?

Zřejmě proto, že se David Cameron chtěl zalíbit té nejnaivnější části voličstva, která hrozila, že potáhne za křiklouny typu Nigela Farage, co mávají vlajkou a opovrhují cizinci. Cameronovou chybou bylo, že nevěřil nebo netušil, že těch neuvědomělých je tolik – a že jim nebyl schopen vysvětlit, co se stane, když Anglie odejde z unie. Kampaň pro unii byla tak neslaná nemastná, že jsme doteď v limbu, ze kterého nikdo nenajde slušnou cestu ven. Já to vidím bledě taky proto, že nejsem politik a že už dnes doma pociťujeme, jaké budeme mít zbytečné komplikace třeba při našich rodinných cestách do Orlických hor.

Milan Kundera
Spisovatel Bohumil Hrabal.

LN: Překládáte do angličtiny Hrabala, Viewegha, Bajaju, Topola. To jsou dost odlišné tvůrčí typy. Vybíráte knihy sám, nebo berete, co vám nabídne nakladatel?

Od samého začátku jde o nabídky, a nejen od nakladatele, někdy také od autora. Párkrát jsem něco přeložil pro vlastní pedagogické potřeby, někdy taky jen pro vlastní potěšení, tedy bez záměru, že by to někde vyšlo (třeba Michala Mareše nebo Zdeňka Jirotku). A byly i případy, kdy jsem zadaný překlad odevzdal, jenže nevyšel, protože se změnilo politické klima (to potkalo třeba prozaika Miroslava Nohejla).

LN: Kdo je vám z českých spisovatelů po roce 1989 nejblíž?

To bych je musel všechny znát. Znám ale jen ty, se kterými jsem přišel do styku jako překladatel. A kdybych měl vybrat z toho užšího okruhu, pak jednoznačně Bohumil Hrabal. K němu pak musím z řady osobních důvodů připojit Antonína Bajaju. Kdybych měl víc času na čtení, možná bych jmenoval další. Ale můj obzor je omezený.

LN: A kdo se z české literatury dneska čte v Anglii? O koho je zájem?

To je otázka spíš pro vydavatele a knihkupce. Hodně mých překladů se dočkalo recenzí v seriózních týdenících, ale kolik lidí si ty texty následně pořídilo a četlo, to vážně nevím. Mohu dodat, že sám vídám v knihkupectvích Čapka, Havla, Hrabala, Kunderu, Haška – ale zdaleka ne všude.

LN: Haškův Švejk má za pár let sté výročí. Jaký je o něm v Anglii pojem?

Samozřejmě že je známý. Řekl bych, že zejména mezi určitými antibrexiťáky, kteří vědí trošku víc o okolním světě. Ale žerty stranou: Mám dojem, že Švejk, a spolu s ním třeba Čapek, žije na regálech britských knihkupectví nikoli jako autor český, ale jako představitel literárního dědictví světového. Ostatně slov odvozených od příjmení Švejk, psáno Schweik, je v anglickém slovníku hned několik. A víceméně v předpokládaném významu. Netvrdím, že se sypou Angličanům z úst každou chvíli, ale známá jsou a jsou občas i slyšet.

LN: A Hrabal, Kundera, Havel?

Řekl bych, že všichni tři jsou v určitých kruzích, které mají rozhled, dobře známí; včetně povědomí o jejich českém původu. Můj čistě osobní dojem je, že šanci dotáhnout to u nás nejdál má dneska Hrabal.

LN: Má podle vás česká literatura, kultura nějakou specifiku, kterou jinde nenajdete?

Čistou českost. Jako maďarskost, slovenskost, polskost, možná i rakouskost v případě literatur vašich sousedů. Některá díla jsou tak hluboko zakořeněna v českém prostředí a českém způsobu myšlení, že ani sebelepší překlad tu hradbu neproboří.

LN: Jak to myslíte?

Špatně se mi to vykládá, prostě to tak cítím. Stejně jako cítím, že existují případy, kdy je autor „čistě český“ se vším všudy, a přesto se jeho dílo dočká venku úspěchu. Myslím kupodivu zase Hrabala.

LN: Na letošním Světě knihy jste dostal Cenu Jiřího Theinera. Theiner žil od konce šedesátých let v Anglii. Potkali jste se?

Pan Theiner, který byl v osmdesátých letech ředitelem nakladatelství Writers and Scholars International a editorem časopisu Index on Censorship, chodíval na některé semináře k nám do ústavu. Viděl jsem ho tam několikrát, a jestli jsem s ním jednou dvakrát prohodil pár slov, tak je to vše.

LN: Napsal jste mimo jiné knížku o české etiketě, tedy o pravidlech slušného chování. Co současné české společnosti z hlediska slušného chování chybí?

To se vlastně ptáte, jak vznikly a vznikají mé předsudky, které jsem si vypěstoval při svých letních cestách do Čech. Celkem odpovídají tomu, co mi z hlediska slušného chování chybí i u nás. Někteří z vás řídí jako bezohlední šílenci. Našli jste zalíbení v hnusných a nebezpečných plemenech psů stejně jako v restauracích, které nenabízejí skoro žádná česká jídla. Koukáte na ty nejnemožnější televizní formáty dovlečené ze zemí s minimálním vkusem a smyslem pro inteligentní zábavu. Dobrovolně kupujete kvanta spotřebního čtiva. Ale to všechno, jak řečeno, platí i u nás.

LN: Co u vás nemáte?

Třeba „čangličtinu“, kterou se hemží vaše reklamní i jiné texty. Ale taky poněkud zarážející poslušnost vůči semaforům na přechodech nebo takzvané příměstské dětské tábory – to v Anglii vůbec neznáme. A pak třeba vyhynulé zájmeno „svůj“. Nedávno jsem viděl na náměstí Republiky dodávku, která hlásala: „Plníme naše sliby.“ Ne „vaše“ nebo „jejich“, právě jenom „naše“. Zlaté časy, kdy se vědělo, k čemu je „svůj“!

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
  • 24Diskuse




Mýty a fakta o nočním pomočování dětí
Mýty a fakta o nočním pomočování dětí

Podle odhadů trpí nočním pomočováním neboli enurézou asi pětina dětí ve věku 5 let, obtíže se však nevyhýbají ani starším jedincům. Rodiče často spoléhají na to, že „z toho dítě vyroste“, v horším případě děti trestají. Noční pomočování přitom může velmi negativně ovlivnit sebeúctu a duševní pohodu dítěte.

Najdete na Lidovky.cz