Zdeněk Svěrák
Lidovky.cz: Rodila se vaše povídka Betlémské světlo skutečně tak těžce jako ve filmu, kde se její postavy musejí dlouho domáhat autorovy pozornosti?
Nerodila se těžce. Ke mně vždycky přijde nějaký impuls ze života. Jednou jsem jel trolejbusem z Lázní Bohdaneč do Pardubic a za mnou seděli tatínek a jeho syn, který měl Downův syndrom, jak jsem pak zjistil, a já jsem vyslechl jejich rozhovor a zapsal si to. A potom mi Honza vyprávěl, že nějaký jeho kamarád přinesl domů betlémské světlo a syn mu to sfouknul. Z toho jsem dohromady upletl tuhle povídku, která je taková vánočně dojemná, jako bývaly v kalendářích... Ono to teď trochu podle toho názvu vypadá, jako by se ten náš film dal vidět jen o Vánocích, ale tak to není. Ta povídka a zvlášť její závěrečná situace, kde se před upřímně věřícím tatínkem utají, že už to není ten jeho betlémský oheň, v sobě skrývá jak humor, tak dojetí, a v tomhle duchu je celý film veden. Není na prochechtání, ale člověk se tam usmívá i dojímá.
