Margaret Thatcherová v jedné scéně filmu Železná lady vášnivě promlouvá o důležitosti idejí v politice a životě vůbec. „Stáváme se tím, co si myslíme.“ Podobně i autorky a hlavní představitelka v rozhovorech před premiérou snímku zdůrazňovaly, jak moc se Thatcherová liší od dnešních politiků, kteří se orientují podle průzkumů veřejného mínění a rad imagemakerů.
Film režisérky Phyllidy Lloydové se ale idejím, které někdejší premiérka zastávala, a střetům, do nichž kvůli nim šla, vyhýbá nebo je prezentuje jako povrchní hesla, rekvizity na úrovni extravagantních klobouků političky. Život plný konfliktů se v Železné lady smrskne do vágního pocitu, občas sice sugerujícího hloubku, vždy ale ulpívajícího na bezpečném povrchu.
V britských médiích se o Železné lady referovalo už dlouho před premiérou. Konzervativní publicisté projevovali obavy - bývalá ministerská předsedkyně byla u větší části ostrovní kulturní sféry vždy krajně nepopulární. Očekávalo se něco na způsob popravy kamerou. Ten strach se ukázal jako zbytečný, pokud se po premiéře Železné lady řešila politika filmu, tak jen v tom smyslu, že je vůči ministerské předsedkyni překvapivě smířlivá. Železná lady ale postojům Thatcherové ani nepřitakává, pokouší se političku prezentovat především jako feministickou hrdinku svého druhu, ženu, která se dokázala prosadit v mužském světě.
Nemalá část snímku ukazuje premiérku v současnosti. Stará žena stižená alzheimerem, dezorientovaná bloudí setmělým bytem, v duchu rozmlouvá s mrtvým manželem Dennisem (Jim Broadbent), před očima jí vyvstávají různé momenty jejího života. Je ve stavu téměř permanentního zmatení, které možná je způsobem obrany proti nutnosti vyrovnat se se skonem celoživotního partnera. Nemohoucnost dožívající Thatcherové je protikladná vůči programu spoléhání se na vlastní síly, který prosazovala, možná je v tom ze strany autorek (kromě Lloydové ještě scenáristka Abi Morganová) kus ironie.
Kramářská dcerka mezi lordy
Dráhu Thatcherové političky film ukazuje v nespojitých divadelně stylizovaných obrazech. Děvče ze středostavovské rodiny (Thatcherovou zamlada hraje Alexandra Roachová) nadchne pro politiku její otec, ona pak vstoupí do Konzervativní strany, kolegové se na ni dívají skrz prsty - nezkušená mladá žena mezi ostřílenými pány v letech, kramářská dcerka, která se vetřela do bratrstva absolventů elitních škol.
Thatcherová je ale odhodlaná, pracuje na sobě, dovede konzervativce k moci, zlomí sílu odborů, unikne bombě IRA, vede válku o Falklandské ostrovy, po jedenácti letech v úřadě premiérky ji vlastní strana sesadí. Lloydová to vše inscenuje jako momentky - někdy trochu komické - ve stylu The Best of Margaret Thatcher. Neskládá se z nich nějaký celkový obraz, hlavní hrdinka neprochází vývojem, nezískává hloubku. Dozvídáme se o ní, že tomu, aby se mohla stát ministerskou předsedkyní, musela do jisté míry obětovat soukromý život - vskutku překvapivé.
Víc než na snahu najít v životě političky drama se autorky soustředí na detaily jejich stylizovaného světa, kde mezi pány v oblecích lítá energická dáma, která dokáže všechny ty lordy setřít jako malé kluky. Ostatní obyvatelé světa Železné lady jsou prakticky anonymní, zaměnitelní paňácové (divák neznalý moderních britských dějin se ve filmu může snadno ztratit). Filmová Thatcherová nemá protivníka, který by stál za řeč, i její vztah k manželovi je zachycen velice zběžně. Film znovu a znovu zdůrazňuje - byla to žena a něco dokázala. Podobným způsobem se dá mluvit o postavách od matky Terezy po Čachtickou paní. Na Margaret Thatcherové je ale vzrušující právě ta konfliktnost, s níž je vnímaná ona i její odkaz.
Železná ladyUK 2011 |
Výkon Meryl Streepové v hlavní roli je toho typu, za jaký se dostávají Oscary. Je za ním vidět hodně práce (nejenom herečky, ale i maskérů), nácviků správných intonací, gest, přízvuku. To vše Streepová postrkuje k jemné karikatuře, podobnost s reálným předobrazem je někdy až zarážející.
Železná lady ale nedává prostor k nějaké interpretaci Margaret Thatcherové, skončí u její zdařilé imitace. Asi jako když návštěvník muzea voskových figurín vidí zdařilý exponát a řekne si: Páni, Thatcherová jako živá. Jeho ponětí o osudu i vnitřním životě zpodobněné ženy ale ten pohled nijak nerozšíří.
