V pátek zcela zaplnili stadion Slavie v pražském Edenu uniformovaní příznivci heavymetalové legendy: trička s různými variacemi na Eddieho, strašidelného maskota Iron Maiden, zdobila odhadem tři pětiny návštěvníků koncertu. Patřit k armádě „Železné panny“ je věcí cti. A když krátce po osmé hodině večerní spadlo z pódia černé plátno a zazněly první tóny intra ke skladbě Aces High, vítal kapelu nadšený les hrozících pěstí.
Kam se poděl zvuk?
O přízeň fanoušků se šestice muzikantů mohla opřít po celou dobu téměř dvouhodinového koncertu. Velkým zklamáním byl ale zvuk, který se v Edenu ztrácel bůhvíkde. Člověk tak měl místy pocit, že není na koncertě slavné rockové kapely, ale nějaké zábavové šmíry, hrající na slaboučkou aparaturu kdesi na louce za vesnicí. Už v polovině plochy si lidé klidně povídali, aniž by si museli křičet do ucha. Iron Maiden by si jistě zasloužili důkladnější „sonický atak“.
A tak nebylo výjimkou, když sborový zpěv fanoušků „převálcoval“ zvuk kapely. Při Run To The Hills, v níž frontman Bruce Dickinson tradičně nechává v refrénech prostor publiku, tak byli Iron Maiden davem zcela překřičeni. Ne že by to koncertu ubralo na působivosti – když narvaný stadion sborově doprovázel své miláčky třeba při Fear Of The Dark, musela husí kůže naskakovat i těm návštěvníkům, kteří na koncert nepřišli potřásat hlavou do první řady.
Iron Maiden během současného „vzpomínkového“ turné cíleně sahají do nevyčerpatelné pokladnice osmdesátých let: z pohledu na setlist tak musely dojetím zvlhnout oči všem veteránům džínových stejnokrojů a nášivek s logy metalových kapel. Už v polovině koncertu zaznělo Number Of The Beast („Six Six Six: The Number Of The Beast“ – burácel celý Eden a Dickinson mohl opět při refrénu odpočívat), hymnická Run To The Hills, nadšeně přijatá Powerslave či Fear Of The Dark.
„Zvedněte zadky ze židlí!“
Kapela ale nepobíhala jen fiktivním, nakresleným světem hororových postaviček.
„Zvedněte zadky ze židlí. Všichni. Musím teď říct něco důležitého,“ vyzval Dickinson tribuny po 2 Minutes To Midnight, druhé písni v pořadí. „Asi víte, co se dneska stalo,“ pokračoval v narážce na páteční železniční tragédii u Studénky. „Víme, že tím vlakem cestovala na koncert spousta fanoušků Iron Maiden.“ Dickinson měl pravdu. A mezi patetickými songy opentlenými dlouhými kytarovými sóly kupodivu jeho proslov nepůsobil pateticky ani náznakem. Upřímný projev účasti od chlapíka, který sice na turné večer co večer stojí před desetitisícovým davem, ale který si uvědomuje, že fanoušci v tom davu mají také své osudy.
Kam se poděl zvuk?
O přízeň fanoušků se šestice muzikantů mohla opřít po celou dobu téměř dvouhodinového koncertu. Velkým zklamáním byl ale zvuk, který se v Edenu ztrácel bůhvíkde. Člověk tak měl místy pocit, že není na koncertě slavné rockové kapely, ale nějaké zábavové šmíry, hrající na slaboučkou aparaturu kdesi na louce za vesnicí. Už v polovině plochy si lidé klidně povídali, aniž by si museli křičet do ucha. Iron Maiden by si jistě zasloužili důkladnější „sonický atak“.
A tak nebylo výjimkou, když sborový zpěv fanoušků „převálcoval“ zvuk kapely. Při Run To The Hills, v níž frontman Bruce Dickinson tradičně nechává v refrénech prostor publiku, tak byli Iron Maiden davem zcela překřičeni. Ne že by to koncertu ubralo na působivosti – když narvaný stadion sborově doprovázel své miláčky třeba při Fear Of The Dark, musela husí kůže naskakovat i těm návštěvníkům, kteří na koncert nepřišli potřásat hlavou do první řady.
Iron Maiden během současného „vzpomínkového“ turné cíleně sahají do nevyčerpatelné pokladnice osmdesátých let: z pohledu na setlist tak musely dojetím zvlhnout oči všem veteránům džínových stejnokrojů a nášivek s logy metalových kapel. Už v polovině koncertu zaznělo Number Of The Beast („Six Six Six: The Number Of The Beast“ – burácel celý Eden a Dickinson mohl opět při refrénu odpočívat), hymnická Run To The Hills, nadšeně přijatá Powerslave či Fear Of The Dark.
„Zvedněte zadky ze židlí!“
Kapela ale nepobíhala jen fiktivním, nakresleným světem hororových postaviček.
„Zvedněte zadky ze židlí. Všichni. Musím teď říct něco důležitého,“ vyzval Dickinson tribuny po 2 Minutes To Midnight, druhé písni v pořadí. „Asi víte, co se dneska stalo,“ pokračoval v narážce na páteční železniční tragédii u Studénky. „Víme, že tím vlakem cestovala na koncert spousta fanoušků Iron Maiden.“ Dickinson měl pravdu. A mezi patetickými songy opentlenými dlouhými kytarovými sóly kupodivu jeho proslov nepůsobil pateticky ani náznakem. Upřímný projev účasti od chlapíka, který sice na turné večer co večer stojí před desetitisícovým davem, ale který si uvědomuje, že fanoušci v tom davu mají také své osudy.
