Podle informací serveru Seznam se stal Dušan Vančura druhotnou obětí koronaviru. „Měl zánět zubu a vzhledem k současné situaci nešel k lékaři. Zánět se mu rozběhl a skončil sepsí organismu,“ cituje Seznam člena Spirituál kvintetu Jiřího Holoubka.
Je to paradox, že právě nyní, kdy se Spirituál kvintet loučí se svým publikem, odešel jeden z jeho stěžejních členů. Nejen dlouholetý kontrabasista, interpret sólových partů i významná posila sborových celků, ale také upravovatel původně převážně (afro)amerických songů a autor velké části českých textů, které měl Spirituál kvintet za dekády své činnosti v repertoáru. Sérii čtrnácti vyprodaných koncertů ve velkém sále pražské Lucerny, která započala 1. března, přerušila koronavirová epidemie. Dušan Vančura už ji bohužel nedokončí. Zemřel navíc dva dny před třiaosmdesátinami kapelníka souboru Jiřího Tichoty.
Autentická výpověď
Dušan Vančura byl původním zaměstnáním elektrotechnik, odborník na počítače. Svým oborem se živil až do roku 1986, kdy se Spirituál kvintet vydal na plně profesionální dráhu. Hudbu studoval soukromě a vždycky miloval sborový zpěv, kterému se věnoval jako člen Vysokoškolského uměleckého souboru, jako sbormistr dětského sboru, který se svou ženou vedl v jižních Čechách, kde žil, jako člen smíšeného pěveckého Antikvartetu a přirozeně i ve Spirituál kvintetu.
  |
V rozhovoru, který s ním LN vedly před dvěma lety při příležitosti oslav jeho osmdesátin, se z lásky ke sborovému zpívání Dušan Vančura vyznal těmito slovy: „Fascinuje mě vícehlas. To je něco úžasného. Oslovil mě, když jsem kdysi slyšel mužský sbor Moravští učitelé, který zpíval nějaké Janáčkovy věci. Ty barvy mužských hlasů! Ty kovové moravské hlasy! Vícehlasy prostě miluju.“
Přestože svým založením inklinoval Dušan Vančura ke klasické hudbě, neuzavíral se ani před jinými styly: „Kromě sborů miluji symfonickou hudbu, operu, hudbu k baletům. Ovšem někdy uslyším obyčejnou písničku – a lehnu. Výpověď folku je totiž i v textu, což u vážné hudby chybí. Texty oper jsou spíš komické, mají archaický jazyk a placaté příběhy, není tam žádné překvapení. Ale výpověď písničkářů je autentická,“ vysvětloval.
Svobodu černochům jo!
Jako člen Spirituál kvintetu s kapelou prošel všemi jejími tvůrčími obdobími: repertoárem, složeným z renesančních písní, mírně ironickou érou obrozeneckého repertoáru, úspěšnou interpretací moravských lidových písní, ale samozřejmě, po celou dobu, hlavně zpíval a textoval americké spirituály. Slova se pro ně v dobách cenzury občas hledala těžko: „Naštěstí jsme za měli sebou černochy, takže veškerá volání po svobodě v písničkách Spirituál kvintetu jsme sváděli na ně: ´To neříkáme za sebe, ale za ty utlačované černochy!´ Cenzorům paradoxně víc, než slova o svobodě, vadila Bible. A s ní spojená jednotlivá slova. Jak se někde objevil třeba Mojžíš, byl oheň na střeše...“
Některé písně Spirituál kvintetu, i z těch, jejichž autorem byl právě Dušan Vančura, se staly v 80. letech známými protestsongy. Jako třeba Až se k nám právo vrátí, jedna z nejslavnějších písní kapely vůbec. Její nahrávka vyšla v roce 1983 na singlu, ale okolo jejího povolení muselo proběhnout pro tu dobu typické české kličkování. Dušan Vančura na ně vzpomínal: „Pozvali nás do Lucerny svazáci na nějakou akci. Zahráli jsme tam právě tuto písničku a oni strašně tleskali – jo, svobodu černochům, jo! Tím ji de facto zlegalizovali.“
V době Sametové revoluce a krátce po ní si užil Dušan Vančura se Spirituál kvintetem zaslouženou popularitu, počínaje zpíváním na velkých listopadových demonstracích a zdaleka nekonče vystoupením pro amerického prezidenta George Bushe při jeho první návštěvě Prahy. Skupina se stala svého druhu folkovou „institucí“, avšak stále pracovala na novém repertoáru, točila alba, měnila členy, kteří ovlivňovali směřování celé kapely. Dušan Vančura byl ale spolu s Jiřím Tichotou pevným základním kamenem tohoto souboru, který zaručoval všemu pod zavedenou značkou jistotu kvality, dobrého vkusu, ale v neposlední řadě také příznačného nadhledu a vtipu.
