Jestli se někdo zasloužil o udržení poezie v povědomí několika generací za poslední více než půlstoletí, byl to právě Mirek Kovářík. Nejen svými recenzemi či články v tisku či rozhlasových pořadech, ale především tím, že dokázal - po vzoru svých milovaných beatnických autorů - dostat poezii přímo „mezi lidi“.
Se svými recitačními pořady, věnovanými jeho oblíbeným autorům, mezi něž patřili například Jiří Orten, Jan Zahradníček, Ivan Blatný, Vladimír Holan, Ivan Diviš, neúnavně objížděl kluby a buď za hudebního doprovodu, nebo bez něj s mimořádnou působivostí interpretoval jejich verše. Zcela zásadní podíl má Kovářík na popularitě „českého beatnika“ Václava Hraběte, jehož de facto pro širší čtenářské a posluchačské kruhy objevil a sám byl editorem jeho díla. Ve scénickém pořadu Zelené peří dával prostor začínajícím básníkům.
K tomu, že se Mirku Kováříkovi dařilo oslovovat mladé publikum, značně přispěla jeho divadelnická zkušenost. V šedesátých letech založil a vedl Docela malé divadlo v Litvínově, kde uvedl řadu pořadů poezie.
Spolupracoval také se začínajícím Karlem Krylem, zprostředkoval jeho vůbec první nahrávky v ústecké redakci tehdejšího Československého rozhlasu. Hudba a folkové i rockové písničkářství Mirka Kováříka ostatně provázely celý život. Možná vůbec nejslavnější je jeho spolupráce s Vladimírem Mišíkem na interpretaci básní Václava Hraběte, zachycená na LP desce Pár tónů, které přebývají (pokračování našla v pozdějším titulu Reduta Blues).
Dlouhá léta byl Kovářík také moderátorem festivalu Porta, který v 80. letech zaznamenával návštěvnost několika desítek tisíc lidí. I jim - za hrobového ticha plzeňského amfiteátru Lochotín - mezi jednotlivými hudebními bloky recitoval básně a přispíval tak k formativním zážitkům mnoha mladých fanoušků v publiku.
