Pražský rodák Helge začal ve filmu pracovat po druhé světové válce, zprvu v Československém filmovém ústavu, později jako asistent režie na Barrandově. Jako režisér debutoval v roce 1957 filmem Škola otců. Podle námětu Ivana Kříže natočil o dva roky později Velkou samotu, následoval film Jarní povětří podle motivů z Otčenáškova románu Občan Brych. Mezi jeho další filmy patří Bílá oblaka, Bez svatozáře, První den mého syna a Stud.
Na ustavujícím sjezdu Svazu československých filmových a televizních umělců (FITES) v roce 1965 byl zvolen místopředsedou, v letech 1969-1970 byl vedoucím české části FITES. Po zrušení FITES v lednu 1970 byl vystaven politické perzekuci. Do roku 1972 mohl ještě pracovat jako dabingový režisér, nakonec však musel odejít a pracoval na poště. V roce 1977 se mu podařilo nastoupit jako scenárista a režisér Laterny magiky, kde působil 15 let.
Po pádu komunistického režimu Helge stanul v roce 1990 na jedno volební období v čele obnoveného FITES, k vlastní filmové tvorbě se však už nevrátil. Mimo jiné vedl od poloviny 90. let Katedru režie pražské FAMU.
Režisér, který mohl své filmy natáčet pouhých deset let, se krátce po svých pětaosmdesátinách setkal s Markem Ebenem v pořadu Na plovárně. „Byl jsem dobrý recitátor a na doporučení svého češtináře jsem se dostal v roce 1940 do Dismanova rozhlasového dětského souboru. Vedoucí nás tehdy kultivoval všeobecně a promítal nám filmy. Viděl jsem tehdy Babičku a začal mít touhu dostat se k filmu,“ řekl tehdy Helge, který od svých 19 let asistoval režiséru Jiřímu Krejčíkovi.
„Jsem v podstatě samouk. Vše, co jsem se naučil, jsem získal právě od Krejčíka - včetně té jeho lásky k filmu,“ vysvětlil. Po válce ho pak zaujaly italský neorealismus a britský civilismus, které ovlivnily světovou kinematografii. A tak prý byl režisérem, kterého zajímá život, společenské okolnosti i společenský vývoj, což podle něj bylo jeho předností i slabinou.
