Původně film o nepodařené adopci s hrdinkou ve středním věku Larraín změnil v portrét mladé průbojné generace poté, co si do titulní role vybral herečku Marianu Di Girolamovou. Čeští diváci její Emu poznají 6. července ve 20 hodin.
LN: Roli Emy jste prý získala netradičně. Jak to probíhalo?
Točila jsem tehdy jeden seriál a najednou mi zavolal Pablo Larraín a pozval mě na oběd. Tam mi začal vyprávět o svém filmovém projektu, bez velkých detailů, jen že hlavní hrdinka má být hodně svobodomyslná a že bych se pro roli musela ostříhat. Hned jsem mu řekla ano. Můj konkurz tak byla spíš rozprava o hudbě nad salátem.
LN: Jak byste Emu popsala? Není úplně sympatická, pálí věci plamenometem, manipuluje lidmi… Hledala jste si k ní cestu?
Její charakter dost záleží na vašem pohledu a na tom, jestli a jak ji chcete soudit. Záměrně jsme ve filmu nic neříkali o jejím zázemí a minulosti. V podstatě vystupuje jako mluvčí mnoha dalších žen. Vytvořit ji byla výzva, vyžadovalo to hodně soustředění. Osobně si ale myslím, že je Ema také šarmantní. Její povaha má řadu odstínů a líbí se mi, že je kontroverzní a vyvolává debatu. Na postavy jako Ema nejsme zvyklí. Udělala by všechno, aby dostala to, co chce.
LN: Ema patří do taneční skupiny, celý film prostupují rytmy reggaetonu. Jak moc je ve filmu tato hudba důležitá?
Ema je umělkyně, performerka, vyjadřuje své nitro pomocí velmi uvolněného tance. Tanec je zároveň její způsob, jak svést ostatní. Celý film můžete vnímat jako taneční představení nebo hudební video, které si ona sama režíruje.
LN: Ema představuje vaši první hlavní filmovou roli. Pomohl vám na natáčení váš herecký partner Gael García Bernal?
Gael je velkorysý a skromný, také citlivý a klidný, což dodávalo klid i mně. On a Pablo jsou skoro jako bratři, dobře se znají a pracují bez zádrhele. Podobnou chválu bych mohla pět i na dalšího svého kolegu, Santiaga Cabreru.
LN: Jak jste pracovala s Eminou sexualitou, kterou hlavní hrdinka používá jako určitou zbraň?
Sex je v tomto filmu důležitý, ale v podstatě jde jen o přirozený způsob, jak se spojit s druhými. Na pohlaví Emě přitom nezáleží, mohli byste ji popsat jako pansexuální bytost, patří do nonbinární generace, pro niž už gender není důležitý. Ten řeší víc diváci a kritici, kteří se často ptají na upozaděnou roli mužů ve filmu. Což je otázka, která by nepadla, kdyby Ema byla muž. Co se týče erotických scén, vznikaly v atmosféře vzájemného respektu, hodně jsme o nich mluvili, Pablo se stále ujišťoval, že se cítíme dobře. Ale nervózní jsem z nich byla, protože jsme k nim neměli scénář a hodně z nich je improvizovaných. Jinak s nahotou problém nemám.
LN: Popsala byste Emu jako portrét jedné generace?
Řekla bych, že jde o vizi mužů z jiné generace, čtyřicátníků, jak vypadá moje generace, respektive generace dnešních dvacetiletých, já už jsem v 29 letech někde mezi. S Pablem mám ještě společnou katolickou výchovu, která v nás zasela určitý pocit viny, dnešní mladí už tento strach necítí. Našli si svůj hlas, hodně se zajímají o životní prostředí. Důležité je, že Pablova vize je zvídavá, nejde mu o to, aby vynášel soudy. Chce tu generaci pozorovat, něco se dozvědět. Ale pořád jde o fikci, tedy portrét dovedený do extrému, i pomocí barev a světla. Pablo chtěl tímto filmem vyvolat určitý zážitek. Což se mu myslím povedlo, nikdo k němu není lhostejný, ať už se mu Ema líbí, nebo ne.
LN: Pocházíte z umělecké rodiny. Cítila jste tlak pokračovat v rodinné tradici?
Ani ne, spíš se zdá, že to mám přece jen v krvi. Můj praděda byl italský malíř, můj děda pracoval pro chilské ministerstvo školství a pro důležitou divadelní společnost Ictus, k tomu psal scénáře. Mí rodiče jsou nezávislí vizuální umělci. V uměleckém prostředí jsem tedy vyrostla. O divadle jsem ale dlouho nesnila, dřív než herectví jsem studovala na porodní asistentku. Nakonec mě k němu nasměrovala moje teta, která v divadle působila. V roce 2014 jsem začala studovat herectví na státní katolické univerzitě v Santiagu de Chile, odkud i pocházím, poté jsem hrála v několika seriálech, VR filmech a hodně na divadle. Ema je moje největší role, díky ní jsem se i poprvé dostala do zahraničí, na festival v Benátkách.
LN: Chtěla byste někdy pracovat s nějakými italskými filmaři či herci?
Miluju Moniku Bellucciovou, je úžasná, nádherná a také skvělá herečka. Ale na spolupráci bych se asi musela nejdřív naučit italsky. Na pár lekcí jsem chodila, jenže kvůli času jsem přestala. Na festivalu v Benátkách jsem se ale cítila dobře, Itálie je přece jen další románská země.
