Neděle 15. prosince 2019svátek má Radana, Radan 9 °C občasný déšť Předplatné LN
18. listopadu 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Zítra zase pravdu, volali na nás, vzpomíná novinářka Marta Švagrová

I drobná vítězství se počítala, vzpomíná Marta Švagrová na prolamovaní... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy I drobná vítězství se počítala, vzpomíná Marta Švagrová na prolamovaní... | foto: LUKÁŠ ŽENTEL PRO PAMĚŤ NÁRODA

PRAHA Novinářka Marta Švagrová vedla v roce 1989 kulturní rubriku Svobodného slova. I díky jejímu přičinění zmíněný list již v pondělí 20. listopadu pravdivě informoval o tom, co se stalo v pátek 17. listopadu na Národní třídě. Osobnosti jako Marta Kubišová nebo Karel Kryl se pak na svá historická vystoupení na balkoně budovy Melantrichu chystaly u jejího stolu.

LN: Svobodné slovo patřilo v rámci povolených tiskovin opravdu k těm svobodnějším. Jaká vládla před Listopadem v jeho redakci atmosféra?
Hodně záleželo na tom, o které oddělení šlo. O něco se rozhodně snažila celá kulturní rubrika a část zahraničního oddělení, ty ostatní rubriky se zase tak moc do ničeho nemíchaly. Ale třeba mezi korektory byli disidenti jako Jaroslav Jírů, kteří tam byli „ukrytí“, a mimo jiné i díky nim jsme věděli, co se děje. Dostávaly se k nám i různé petice, třeba proti uvěznění Václava Havla.

LN: Ty petice v redakci přímo kolovaly?
To ne, ale vždycky je někdo přinesl třeba do baru v pasáži Rokoka, Jan Rejžek nebo Jaroslav Kořán. Kdo se bál, tomu to nedávali.

LN: A kdo se nebál, tomu se pak někdy něco stalo?
Nestalo. Když se podepisovalo Několik vět, to už hlásil zahraniční rozhlas všechna jména signatářů a byla to až komická situace, protože v našem třetím patře, kde sídlila redakce Svobodného slova, seděla paní, která pracovala jako tzv. manipulantka, a u ní se rádio pouštělo vždycky na plné pecky. Šéfredaktor Jaromír Mašek raději vůbec nevycházel ze své kanceláře a pak jenom říkal – pouštějte to aspoň míň nahlas, ať to neslyší celý dům. Ale nikdo nám vlastně neřekl nedělejte to. Tedy nikdo z vedení. Nepřišli šéfové nebo lidé z Československé strany socialistické, která Svobodné slovo vydávala, a neříkali, že nás vyhodí, to vůbec ne. Ale třeba jeden mladý kolega z redakce mi to vysvětlil jasně – když se vám tady nelíbí, vypadněte odtud a nekazte nám budoucnost. Spolužák z fakulty, který tou dobou vedl komunistickou buňku v televizi, za námi chodil a nabádal nás, abychom mysleli na své děti. Podobně „přátelsky“ varovali třeba kolegové z Rudého práva, se kterými jsme se setkávali na tiskových konferencích.

LN: Co bylo a nebylo možné psát před Listopadem v rámci kulturní rubriky? Byli jste v kontaktu i s neoficiální kulturou?
Já osobně jsem se potkávala s různými spisovateli, výtvarníky, fotografy, kteří byli tu více, tu méně oficiální. Ale nemůžu se vůbec tvářit, že bych nějak patřila do disidentské společnosti, to opravdu ne. V naší rubrice to byla třeba Irena Gerová, která s disidenty kontakty měla. Věděli jsme, co se děje, a snažili jsme se to podle možností dát lidem vědět, i když způsobem, který bude asi z dnešního pohledu vypadat velmi krotce. Vynikali jsme v psaní mezi řádky, což čtenáři oceňovali. Psali jsme soustavně o tom, co tehdy hrály progresivní scény jako HaDivadlo nebo Divadlo Na provázku, to se myslím jinde ani moc neobjevovalo. Když umřel Jaroslav Seifert, vymýšleli jsme s jeho spolupracovnicí Marií Jiráskovou, jak dát lidem vědět, kdy a kde se kromě oficiálního pohřbu národního umělce koná také ten soukromý. Měli jsme v sazárně spojence, metéra pana Jůzu, tak jsem za ním šla a přidala oznámení do řádkové inzerce. Do dvanácti večer jsme to pak chodili hlídat, aby textík nikdo nevyhodil. Byly to drobnosti, ale my je považovali za úžasná vítězství.

LN: Dostávali jste nějaké konkrétní pokyny z vyšších míst, o čem nesmíte nebo naopak máte psát?
Nikdo nás například nenutil, abychom plivali po disidentech. Nebo abychom podepisovali nějaké anticharty. Nepatřili jsme komunistům, vydavatelem Svobodného slova byla socialistická strana, to nás částečně chránilo. Stejně ale byla každý týden na ÚV KSČ porada, odkud k nám pak zprostředkovaně chodily pokyny, co nesmíme. Třeba o kterých umělcích ze světa se nemá psát, protože například odsoudili sovětskou invazi.

LN: Jak dlouhou měl takový zákaz platnost? Na věčné časy, nebo třeba na měsíc?
Platilo to vždycky pro tu chvíli a pak se na to postupně zapomnělo. I oni sami na to zapomněli, protože ty lidi vlastně neznali.

LN: V Sovětském svazu už od poloviny osmdesátých let vládla „glasnosť“, tu jste ale mohli tamním kolegům jen závidět...
Také jsme ale mohli informace ze sovětského tisku překládat, protože to nám neškrtali. Říkala jsem si, že to je vážně paradox – od nich tady ten marasmus vzešel a najednou se o ně zase opíráme. Ale mnohé knihy, co tam tehdy vycházely, třeba Vasilij Šukšin, byly skvělé. Nebo filmy. Pokání Tengize Abuladzeho jsem poprvé viděla v Moskvě, kde jsem byla na knižním veletrhu. Největší moskevské kino bylo nabité k prasknutí. Když projekce skončila, starší pán, který seděl vedle, se mě ptal, jestli jsem ten film jako cizinka chápala. Samozřejmě že ano, zasáhlo mě to ohromně už proto, že mého tchána se přesně tohle téma týkalo. A ten pán mi začal vyprávět, že v Rusku není rodina, která by nepoznala něco z toho, co jsme tam viděli. Každému se někdo ztratil nebo ho zavřeli nebo popravili.

LN: Rok 1989 začal ve znamení Palachova týdne – jak jste se jako novináři cítili, když jste viděli, co se děje na Václavském náměstí, a nemohli jste o tom psát?
Všechno se nám to odehrávalo pod okny. To byla na jedné straně výhoda, že jsme byli v centru dění, na druhé straně hrozná nevýhoda, protože jsme bezmocně koukali na to, jak tam mydlí do lidí, stříkají na ně vodu z vodních děl a tak dále. Účastnily se toho i naše děti a my se o ně báli. Už nám ale tehdy také došlo, že takhle to dál nejde, že ten pohár už přetekl. Po demonstraci k 28. říjnu, když policie Václavák zase úplně vyčistila a jen se po něm proháněly transportéry, jsme sepsali takový dopis, který jsme adresovali předsedovi Československé strany socialistické Bohuslavu Kučerovi coby vydavateli, předsedovi vlády i svazu novinářů. Protestovali jsme v něm proti tomu, co se děje, žádali změnu a dialog. Že to je hrozně neprofesionální, když my nemůžeme napsat o událostech, které vidíme na vlastní oči. Ne že by se podepsala celá redakce, bylo nás možná takových deset a nejopatrnější byli kupodivu ti nejmladší. Šéfové byli zděšení a varovali nás, že to, co děláme, je vlastně protistátní, že zavřou nás i redakci. Šéfredaktor ale slíbil dopis doručit Kučerovi a ten vzkázal, že ho předá Jakešovi. To bylo tak všechno, nic se dál samozřejmě nestalo. Byl to asi z dnešního pohledu takový chabý pokus, ale bylo to asi to jediné, co jsme mohli dělat. Noviny nám nepatřily.

LN: Potom přišel 17. listopad. Jak jste se o tom, co se stalo, dozvěděli a jak těžké bylo dostat ty informace do novin?
Celá ta naše redakční skupina šla taky na Albertov, demonstrovaly tam i naše děti. Já jsem pak z Albertova odešla na domluvenou reportáž pro vánoční vydání s lidmi, kteří byli blízko Janu Werichovi, takže na Národní třídu už jsem nedošla. Ale během té reportáže v bytě přítelkyně Werichovy rodiny paní Pekové, kde byla také jeho sekretářka Jarmila Týlová nebo zahradník a kamarád, co s ním jezdil na ryby, nám už přátelé telefonovali, takže jsme věděli, co se děje, a hodně jsme se báli o ty, kdo tam byli. V sobotu a v neděli potom do redakce přicházeli nejen studenti a vyprávěli, co na Národní třídě zažili. V neděli se sešla skoro celá redakce a začala připravovat, co se napíše do pondělních novin. Já jsem se Stanislavem Křečkem a Jiřím Vyvadilem, kteří se tehdy chopili iniciativy v Československé straně socialistické, připravovala prohlášení ČSS a redakce, které pak v pondělí vyšlo. Ještě nás při tom jistil ústřední tajemník strany Jan Škoda. Předseda Bohuslav Kučera byl jen doma na telefonu a nechtěl s námi asi nic moc mít.

Kromě toho prohlášení jsem pak do pondělních novin psala reportáž ze sobotních takzvaných Hereckých koncertů v Obecním domě, které pořádal Klub Melantrich. Odpolední představení se ještě částečně odehrálo, ale Jan Kačer ho uvedl svým stanoviskem k zásahu na Národní, Dana Kolářová referovala o jednání herců, studenti DAMU ohlašovali stávku. Večer už se pak opravdu stávkovalo.

LN: Takže výroba toho prvního revolučního vydání šla poměrně hladce?
Zase tak hladce ne. Šéfredaktor Jaromír Mašek si vymínil, že mu všechny rukopisy musíme dát k náhledu. Po čase jsme zjistili, že ty texty nepouštěl dál, tak jsme to museli řešit a chodili jsme pak dolů do sazárny hlídat, jestli se skutečně otisknou. Bylo to všechno hodně hektické, zároveň se v Činoherním klubu zakládalo Občanské fórum, odkud jsme se s kolegyní Janou Šmídovou zase rychle vracely do redakce zjišťovat, jak se tam věci mají. V jednu chvíli se tam zjevili nějací čtyři pánové, že musí mluvit se šéfredaktorem, a chtěli obtahy těch pondělních novin. Dal jim je a oni s nimi odešli. Nevěděli jsme, jestli se někdo třeba nepokusí zastavit tiskárnu, bylo to drama až do chvíle, než se skutečně v deset večer objevily první výtisky. S těmi jsme se pak zase vrátily do Činoherního klubu. A také už před Melantrichem v tu neděli večer stáli lidé a čekali na noviny. Když jsem pak šla v pondělí do redakce, už byl lidí plný Václavák a volali na nás „Zítra zase pravdu“. Ve skutečnosti jsme toho ten první den zase ještě tolik nenapsali, ale to důležité tam bylo.

LN: A v tu chvíli už jste měli pocit, že můžete psát opravdu svobodně?
Tak rychlé to nebylo. Informovali jsme pravdivě o těch událostech, to ano. Ale mezitím tam pořád byly takové ty nanicovaté články, které běžně dělala vnitropolitická nebo ekonomická rubrika. Nic nebylo hned jednoznačné a sami ti socialisti, kteří Svobodné slovo vydávali, ještě úplně nevěděli, kam se otočit. Přitom měli úžasnou historickou příležitost se v nové situaci etablovat. Ale chápali to jenom někteří. Třeba Jan Škoda, který byl zprostředkovatelem rozhovoru Václava Havla s předsedou vlády Adamcem. Svobodné slovo nicméně bylo zpočátku rozhodně svobodnější než jiné noviny, chodili k nám kolegové z Mladé fronty nebo z Lidové demokracie a nabízeli nám pomoc a své články, které u nich v těch prvních dnech ještě vyjít nemohly. Lidové demokracii je ale zase nutné přiznat to, že u nich se kratičká zpráva o Národní třídě objevila už den poté. Jinak v ČTK, v televizi nebo v rozhlase samozřejmě ani slovo.

LN: Následovalo proslulé úterní vystoupení Václava Havla a dalších na balkoně budovy Melantrichu...
V tom myslím hrálo velkou roli, že zmiňovaný Jan Škoda byl spolužákem Ivana Havla a jejich rodiny se přátelily. Tušil, že tady už o něco doopravdy jde, a vzal na sebe odpovědnost. Ani tohle se ale neobešlo bez problémů. V budově tradičního vydavatelství Melantrich, která v té době paradoxně patřila tiskárně Svoboda, sídlily redakce Svobodného slova, časopisu Ahoj na sobotu i knižního nakladatelství Melantrich, ale také Lidového nakladatelství. My jsme vlastně nebyli „majiteli klíčů“ a mezi socialisty, kterým vydavatelství podléhalo, byla pořád většina těch, kteří by všechno raději utnuli.

Ředitel Lidového nakladatelství, které sedělo ve druhém patře, prohlásil, že na jejich balkon žádného disidenta nepustí. Náměstek ředitele Melantrichu Milan Nevole mu poradil – tak jdi domů, vezmi si dovolenou a my sem vnikneme násilím. A on skutečně odešel, celá jejich redakce se vyklidila a odehrál se tam ten slavný první melantrišský balkon. A v následujících dnech další. A my „domácí“ – pochopitelně ještě zdaleka ne všichni – jsme nadšeně pomáhali s organizací. Ke mně do kumbálu ve Svobodném slově přicházeli Marta Kubišová nebo Karel Kryl a ostatní do té doby zakázaní a my jsme je pak vodili na balkon a k oknům, odkud byl vidět Václavák, nabitý k prasknutí, a všechny tváře vzhlížely s očekáváním k nám nahoru. To bylo naprosto úžasné. Já jsem v těch novinách zažila srpen ’68, když přišli vojáci a obsadili i naši redakci. To byla také velmi vzrušená doba, kdy se lidé v ulicích plných tanků semkli a my tajně psali, tiskli a rozváželi zvláštní vydání novin. Tohle byla druhá taková situace, ale samozřejmě s neskonale lepším koncem.

MARTA BYSTROVOVÁ (* 1947)

Novinářka v oblasti kultury, která pracovala jako redaktorka, vedoucí kulturních rubrik i zástupce šéfredaktora ve Svobodném slově, Týdnu a Lidových novinách. V těch publikuje dodnes. Několik let vedla seminář žurnalistické tvorby na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Píše pod jménem Marta Švagrová.

Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky
Premium

Zoufale jsme se snažili postřeleného muže zachránit, líčí lékař z Ostravy

Hrudní chirurg Marcel Mitták | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Hrudní chirurg Marcel Mitták z Fakultní nemocnice Ostrava se snažil s týmem zdravotníků zachránit jednoho z těžce...

Premium

Na Gottově pohřbu jsem se bál, že spáchám atentát na Zemana, říká Strach

Jiří Strach | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Každý se ho ptá na Anděla Páně 3. Jiří Strach ale trpělivě vysvětluje, že to nezáleží jen na něm. „Rozhodujeme o tom...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Průvodce Lukáš Lev | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...