Skladatel, dirigent, divadelník, fotograf, filmař, tramp, mořeplavec, dobrodruh... Takový je neúplný výčet životních rolí Eduarda Ingriše, u nás téměř zapomenuté osobnosti, která si přitom ve světě vydobyla přídomek „český Heyerdahl“. Část Ingrišova odkazu připomene fotografická kolekce, připravená pro letošní sezonu do Velké synagogy v Plzni.
Eduard Ingriš, autor už od třicátých let zlidovělé písně Teskně hučí Niagara a první Čech, který na voru přeplul Tichý oceán, se narodil v roce 1905 ve Zlonicích u Slaného. Ještě v čase Masarykovy první republiky se proslavil jako skladatel a dirigent především operetní a tehdejší populární hudby.
V roce 1947 odjel Ingriš do Jižní Ameriky získat hudební podklady a inspiraci k připravované operetě z prostředí tamních indiánů. Komunistický puč v únoru 1948 ale zavinil, že se domů už nikdy nevrátil.
Poradcem Ernesta Hemingwaye
Na příštích čtrnáct let se usadil v Peru, kde dále komponoval, dirigoval i státní symfonický orchestr v Limě, věnoval se cestování a fotografování krajiny, architektury a sociálního dokumentu. Fotografoval však i známé osobnosti a je autorem oficiálních portrétů peruánského prezidenta Manuela Prady.
V roce 1949 se v Peru setkal a spřátelil s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, jimž ve své limské laboratoři pomáhal zpracovat část materiálů nafotografovaných během jihoamerického úseku jejich první expedice.
V padesátých letech působil Ingriš jako fotograf například pro časopisy Time a Life a jako kameraman dokumentárních i hraných filmů, na osobní pozvání Ernsta Hemingwaye se zúčastnil jako poradce natáčení filmu Stařec a moře se Spencerem Tracym v hlavní roli.
Na voru přes Pacifik
Další přelomovou zkušeností bylo setkání s norským etnologem a mořeplavcem Thorem Heyerdahlem. S ním se na balzových vorech Kantuta dvakrát pokoušel pokořit Tichý oceán a potvrdit Heyerdahlovu teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie.
Po první plavbě, která skončila ve vodním víru, byla druhá s odstupem několika let úspěšná, a právě ve Francouzské Polynésii vznikly pak Ingrišovy nejpůsobivější fotografie. O expedici natočil i celovečerní dokument, k němuž zároveň zkomponoval hudbu.
Později se Eduard Ingriš odstěhoval do Spojených států, kde se v polovině šedesátých let oženil s českou emigrantkou Ninou Karpuškinovou. Do Československa se po pádu komunistického režimu už vrátit nestihl - zemřel 12. ledna 1991 v Renu ve státě Nevada.
Zanechal za sebou archiv vážící jednu tunu, autorství ke zhruba šesti stům písní a šedesáti operetám, natočil čtyři celovečerní a třináct dokumentárních filmů, k jedenácti filmům, z nichž jeden byl nominován na Oscara, složil hudbu. Na přání Jaromíra Vejvody vytvořil aranžmá i ke světoznámé polce Škoda lásky.
Čtyřicet tisíc negativů
„V roce 2000 věnovala paní Nina Ingrišová obsáhlý archiv svého manžela České republice a výprava vedená Miroslavem Zikmundem jej za přispění Ministerstva kultury přivezla do vlasti,“ připomíná kurátor plzeňské expozice Radovan Kodera. Materiály našly útočiště v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde jsou postupně zpracovávány a katalogizovány.
„Součástí archivu je na čtyřicet tisíc negativů, z nichž bylo pro naši výstavu vybráno a nově nazvětšováno více než dvě stě většinou dosud nepublikovaných snímků,“ dodává Kodera. Podle něj kolekce představuje pestré fotografické dílo v několika tematických okruzích.
Atraktivní jsou snímky indiánů z amazonských pralesů či záběry z obou plaveb Pacifikem, fotografie všedního života obyvatel mnohých jihoamerických oblastí, stejně jako snímky ze zákulisí práce filmových štábů či portréty významných osob.
Výstava ve Velké synagoze potrvá do konce října.
