Dnešní Mariza už vášnivě neřeší sociální problémy či nespravedlnost neokolonialismu v Africe jako v době, kdy fascinovala publikum zdejší premiérou v rámci Colours Of Ostrava 2005. V souladu se svojí přirozenou cestou se snaží žít co nejklidnějším rodinným životem.
Tomu přizpůsobuje i veřejné vystupování s dostatečnými pauzami pro „dny všední“. Na kvalitu její hudby to ovšem nemá pražádný vliv. Což platí jak pro zdařilou loňskou desku, nazvanou pouze Mariza, tak pro hluboký interpretační prožitek koncertů. Ostravské diváky o tom zpěvačka přesvědčí 18. července.
Vaše poslední, v pořadí sedmé studiové album je eponymní. Má to symbolizovat nějaký nový začátek, protože „bezejmenné“ bývají obvykle debuty?
Nejdříve jsem albu říkala Amor, protože život je přece vytvářen z lásky. My všichni jsme zrozeni z aktu lásky. Pak jsem přemýšlela o názvu Fado Bailado. Ale nakonec jsem si uvědomila, že tahle nahrávka je opravdu „moje“, velmi osobní. Proto není deska jen eponymně nazvána Mariza, tohle prostě je Mariza.
Album jako celek působí radostněji, i když pořád samozřejmě jde o fado s jeho typickou osudovostí. Nebo je ten optimismus cítěný v druhém plánu jenom zdáním?
Vždy se snažím, nejlépe jak je to možné, vnést do nahrávek opravdovost. Nějakou svoji pravdu. Ale o celkové náladě jsem dopředu nepřemýšlela. Když se chystám natáčet, je pro mě důležité, aby muzika byla prostě dobrá. Dobré písně, dobří muzikanti, dobří producenti, dobrá aranžmá.
V jednom nedávném rozhovoru jste se zmínila, že mateřství změnilo váš styl života, že možná už ani nebudete koncertovat.
Skutečně jsem o ukončení vystupování přemýšlela. Nakonec jsem tuhle rozpolcenost vyřešila velkým omezením počtu koncertů. Tím, že cestuji méně, mohu věnovat více pozornosti rodině a svému synovi.
Loni jste se jako host zúčastnila úvodního koncertu a finále Velké ceny Eurovize. Eurovize nemívala zrovna nejlepší pověst, ovšem právě ročník pořádaný v Lisabonu patřil podle tisku k nejlepším. A vaše provedení písně Quem Me Dera bylo úchvatné. Jak jste akci vnímala?
Nejdříve jako intenzivní dny zkoušení. Ovšem hned po odezpívání jsem spěchala domů a chystala se následující den chytit let v šest ráno, kvůli koncertu v Německu. Neměla jsem čas sledovat, jaké reakce festival vyvolal. Pro mě bylo důležité, že jsem se jednou v životě Eurovize zúčastnila. Tolik let uběhlo a nikdy dříve mi to ani nepřišlo na mysl.
Těžko si asi vybavit jediný dávný koncert z mnoha, ale vzpomínáte na vystoupení v rámci festivalu Colours of Ostrava 2005?
Mám pocit, že jsem zpívala druhého dne festivalu (pamatuje si to přesně – pozn. aut.) a vybavuje se mi velmi vřelé přijetí publikem. Cítila jsem se vítaná, přijímaná. Jsem přesvědčena, že letos to bude stejně krásné jako tehdy.
Jedním z nejsilnějších momentů vašeho pražského koncertu v roce 2014 bylo, když jste zpívala píseň Primavera jako poklonu legendární zpěvačce fada Amálii Rodriguesové. Zazpíváte něco z jejího repertoáru i tentokrát?
Nikdy nevím dopředu, co budu zpívat. Rozhoduji se opravdu až na místě, podle nálady okamžiku. Jisté je, že přijedu se svojí rozšířenou kapelou, v níž tradiční portugalskou kytaru, klasickou kytaru a basovou kytaru doplňují perkuse a nově také akordeon.
